Autorka:     Clarice

Poprvé uveřejněno dne 14. dubna 2006 v Přístavu začínajících spisovatelů na serveru Taverna. Zde uveřejněno s laskavým svolením autorky.

Teď modlíme se k Tobě, Matko všemohoucí.
Kéž prozří ta – služebnice tvá.
Ať včas dozvíme se o blížícím konci.
Jež věští nám Hvězda stříbrná.


Elma chodívala do chrámu Matky každé ráno už přes sto let. Poprvé tak učinila v den, kdy se jí zdál první s oněch snů.

Mladá dívka běží lesem statných listnatých stromů. Za sebou slyší hlasy dalších lidí – vyděšené skřeky pronásledovaných. Jenomže, když se ohlédne, nespatří za sebou nikoho.
Nebe je nesnesitelně jasné tak, že z toho bolí oči, ale dívka běží dál, hnána touhou dostat se z lesa. Soustředí se na své nohy – pravidelně se míhající po písčité cestě, jež vede k moři.
Těžce oddychuje, kapky potu jí stékají po těle, vlasy se lepí na vlhkou kůži.

Jemný bílý písek ji příjemně hladí bosá chodidla, ve vzduchu je cítit napětí a strach.
Za sebou opět slyší hlasy ostatních a pak opravdu spatří hlouček lidí vybíhajících z lesa.
„Kde jsou?“ ptá se vyděšeně mladá žena, jež drží v náruči malé dítě, nedbale zavinuté ve zlatavém kousku látky. Děcko tiše poplakává, mhouří tmavá očka a sem tam vztáhle ruku ke své matce, dožadujíc se pozornosti.
„Odletěli,“ říká dívka smutně. „Opustili nás.
Burácení hromů je donutí zvednou hlavy. Na nebi spatří dva bělostné ptáky – dvě poslední naděje na záchranu. Odlétají.
„Opustili svůj lid!“ volají všichni a v jednom okamžiku padají na kolena. V modlitbě prosí Matku, aby je ušetřila, ale na jejich prosby nikdo neodpovídá. Nikdo krom Stříbrné hvězdy, jež se v okamžiku mění.
Teplota kolem prudce stoupne a nad hlavami lidí se odehrává překrásné barevné divadlo par a ohně.
Vzduch začne hořet a právě ve chvíli, kdy se písek pod dívčinýma nohama mění v hromádku lesklých kamínků spečených žárem, se Elma probudí.


Tehdy utíkala za svou matkou v slzách beznaděje a prosila ji o výklad svého snu.
Elmin lid jim přikládal magickou moc. Ve snech byl dán osud jednoho každého z nich. Mnozí učenci se ve stavu hlubokého spánku dokázali spojit se světem na druhé straně. A mrtví promlouvali k nim, přinášejíc proroctví o budoucnosti.

Elma byla dcerou silné generace učenců svaté Matky, která první z nich naučila, jak ovládat a porozumět světu snů.
A od té doby se všechny ženy této rodiny staly citlivými na sdělení, jež k nim ve spánku často přicházela. Naučily se je rozluštit, porozumět a předat dál. Proto to Elma nebrala jen jako hroznou noční můru, ale spíše jako varování.
Ne nadarmo se říkalo, že Matka - dcera Stříbrné, jež dala život lidem tohoto světa, se už delší dobu chystá svůj lid opustit.
A až se to stane, odejde i schopnost vládnout snům a po tisíciletí daná kontrola nad osudem.



Elmina matka Diana byla duchovní vůdkyní komunity, jež žila ve vesničce na břehu moře. Dceru vyslechla a poradila jí zajít pro radu do chrámu Matky. Tamní nejvyšší kněžka byla Dianinou sestřenicí a dlouholetou přítelkyní, takže žena doufala, že se Elma své odpovědi dozví velmi brzy.
Nestalo se tak.

***

Víra v Matku všemohoucí – spasitelku a ochránkyni lidu zdejšího, byla bezvýhradná, přesto nikomu nevnucovaná. Byla nedílnou součástí zdejšího života od narození do smrti. Nikdo nepochyboval. Elma byla proto velmi překvapena, když byla v chrámu vyslyšena a poté bez jakékoli rady poslána zpět do své vesnice s tím, že se pravděpodobně jednalo jen o výplod bujné dětské představivosti.
Dianina přítelkyně zklamala Elmino očekávání a potažmo tím i její matku, která poté dívce radila nevzdávat se a ve svém úsilí vytrvat.

V tomto světě totiž nikdo nepochyboval o tom, že kdyby se přeci jen stalo, že bude potřeba žádat ji o to nejcennější – o vlastní život – Matka na své děti nikdy nezapomene.

***

Nedaleko odsud – za hustým lesem listnatých stromů, sídlilo centrum všeho vědění.
Na kopci stál starobylý chrám Matky. A pod ním se rozkládalo přístaviště lodí určených na moře, pod něj, nebo dokonce, o čemž se příliš nemluvilo, nad hranice tohoto světa.
Vědění o třetích z nich bylo soustřeďováno kolem hrstky zasvěcených, ostatními považovaných spíše za podivíny, než za skutečné vědce.
Jen několik místních dokázalo porozumět silám, které dovolovaly lidem navštěvovat světy nad oblaky. Bylo jim umožněno své vědomosti rozvíjet.

Matčini učenci to příliš neschvalovali, přestože se jim ve snech zjevila proroctví o pokroku. Jedině proto dovolovali i nadále pokračovat ve výzkumu a stavbě takových plavidel. Mělo to však jedno omezení. Třetí typ lodí byl určen jen pro jeden vzlet, bez návratu, bez možnosti podělit se o nasbírané poznatky.
Ten, kdo chtěl odejít, tak odešel navždy. Veškeré známky jeho přítomnosti musely být po jeho odchodu odstraněny, takže se nakonec ukázalo zbytečným toto odvětví činnosti podporovat. Většina lidí pracujících na stavbě lodí přešla k něčemu jinému.
Nechtěli své životy věnovat věci tolik neužitečné, tak nevděčné, tak… důležité.

***

Elma sedávala na matčině klíně. Žena jí zpívala starodávnou ukolébavku, ale dívka nepřestávala vzlykat. Stále mluvila o strachu a beznaději, jež se jí každou noc zmocňovaly. O konci a bolesti, které přijdou. Bála se chodit spát, o to více o svých snech mluvila.
Sny, jakoby ji od té doby pronásledovaly i za dne. Dívka onemocněla, přesto se každé ráno vydávala ke chrámu.
A tak to trvalo celá léta, i poté, co její matka přešla na druhý břeh.

***

Časem, však již v pouhých dvaceti letech, jí zešedivěly vlasy, ochably údy a její hlas, tišší byl, než kdy jindy. Někteří lidé se jí báli, stranili, ale nikdo proti ní nikdy neřekl křivého slova, nepáchali násilnosti. Žila dál v domě své matky, sama, bez rodiny, zato s vírou, že se ji jednou dostane pomoci, o kterou tolik stála.
Naděje jí svitla v den, kdy po smrti sestřenice její matky do funkce nastoupila nová nejvyšší sestra.
Toho rána vstávala ještě za tmy, rozechvělá a plna očekávání.
A s příchodem soumraku věděla, že celý uplynulý den promarnila…

Však i nadále nemeškala Elma vstávat za rozbřesku, aby povyprávět mohla o svých podivných snech a to komukoli, koho potkala cestou.
Uvěřit bylo však nad lidské síly.

***

Elma vyšla tři sta schodů, prošla alejí statných stromů starších, než ona sama. Jejich koruny tvořily přízračnou bránu do chrámu Nejvyšší. Pak se pokaždé zastavila u studny na občerstvení. Mlčenlivý, spoře oděný mnich jí podal pohár vody a Elma ho vypila. Pak tiše poděkovala, usmála se na něj a šla dál.
On jen zadumaně stál a pokradmu pozoroval příchozí. Právě se chystal posloužit dalšímu z poutníků.

Za kovanou branou chrámu, v doprovodu dvou svých důvěrnic, již čekala nejvyšší řádová sestra Marie, aby Elmu přijala.
Marie byla mladá, ještě nezkušená žena tolik oddaná své službě a tak přesvědčená o pravdivosti Písma, že neměla nejmenšího úmyslu poskytovat donekonečna účast a milost, jež Elmě při zpovědi prokazovala. Pravda, byla i arogantní a Elminu každodenní zpověď brávala často jako zdroj pobavení.
Elma to mlčky snášela v naději.
Marie znala její sny snad stejně dobře, jako ona sama, přesto v nich za celá ta léta nespatřovala nic, nač by měla reagovat. I Elmin podrobný popis každého detailu roky se opakujícího snu, připadal jí čím dál méně pravděpodobný.
Pokaždé ji vyslechla, ale v podstatě neposlouchala. Stará žena, hlásící příchod konce, s nímž se bohužel neslučovalo zdejší náboženství, byla pro Marii trnem v oku.

Jenomže ono nešlo o konec náboženství.

Stříbrná hvězda – slunce této planety bylo v poslední fázi své existence a Elma nechápala, jak to mohou všichni ignorovat. Měla v úmyslu o tom lidem říct. Seznámit je se svými prorockými sny, pobídnout je k odchodu, zachránit jejich životy, ale nikdo nechtěl poslouchat.
Častokrát tak učinila na tržišti, ale nikdy se nedočkala jiné, než nesouhlasné odpovědi, nebo krátké pozornosti hloučku zvědavých dětí, jež však neměli dostat příležitost dospět a pochopit.

Elma se nevzdávala. Hodlala chodit do chrámu tak dlouho, dokud se kámen, jenž tvořil hradbu v srdci neprozíravé Marie, nerozsype na prach.
Jednoho dne se však kovaná brána neotevřela a stařena byla vykázána zpět tam, odkud přišla s tím, že ji Marie nepřijme ani dnes, a už ani jindy.

Došla ke studni.
Mladý mnich právě naléval poslednímu s dnešních poutníků. Stará žena k němu přistoupila a začala mlčenlivému posluchači vyprávět o svých snech.
Neprotestoval.
Naslouchal. Skutečně naslouchal, jako jeden z mála za celé ty roky.

***

Starý muž stál na stupínku v potemnělé místnosti, za ním ubíhaly hvězdy. Místnost byla plná posluchačů. Ti v posledních řadách na něj skoro neviděli, ale nebylo to důležité. Sešli se tu proto, aby naslouchali a zapamatovali si. Přišli téměř všichni a on z toho měl obrovskou radost.
Cestu k novému domovu hodlal trávit vzpomínáním na ten starý.
A lidé naslouchali.

Býval to svět, jako každý jiný v této soustavě – úrodný, překrásný a obydlen bytostmi, jež mu po tisíce let vládly.

Erian – poslední ze starého řádu Matky, vyprávěl dávný příběh.

Elma – věštkyně mě zapřísáhla životem. Neměla v úmyslu o svých vizích lhát, přesto ji nikdo nevěřil.
Poprvé jsem ji potkal u chrámové studny...

My neposlechli Tebe – Matko všemohoucí.
Zahubili a opustili jsme domov svůj.
Teď už víme o strašlivém konci,
jenž stihl lid tvůj i můj.

Však síly máme málo. Jsme jen hrstka tvého lidu.
K tomu, abychom začít mohli zase.
Však prosíme, doveď nás tam, kde dostane se klidu.
Vzpomínkám a budoucí kráse… života našeho.


Zaplatili jsme za to daní v podobě ztráty svých blízkých. Elmin sen se vyplnil se strašlivou přesností. Těm, kterým se povedlo včas odejít se naskytl hrozivý pohled na svět, jenž byl kdysi jejich domovem.
Jen hrstka lidí unikla svému osudu na několika málo lodích, jenž směřovaly z naší dávné domoviny do bezpečí světa nového.

Než se tam dostaneme, narodí se nová generace. A do té doby se musíme poučit z našich chyb, protože třetí šance už většinou na nikoho nečeká.



© Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. - Langweil.info «» Prago.info