Povídka na zadané téma: "To je v pořádku, žádné mrtvé kočky tu nemáme" "Johny," řekl David Emingers, redaktor londýnské rubriky Sundy Times redakčnímu elévovi Johnu Summersetovi, "dneska se vydáš do podzemí".
"Tam jsem právě byl, přijel jsem metrem," namítl Johny.
"Do jiného podzemí", řekl David, "domluvil jsem ti exkurzi ve staré kanalizační stoce Q. Tam ještě žádný novinář nebyl, měj oči otevřené".

Stoka je stoka, šéf je šéf, takže, ač nerad, čekal Johny po obědě u konečné stanice linky Wimbledon-Edgware Road na jakéhosi Winstona.

Nemá asi smysl rozsáhle popisovat pozemní prostory londýnské kanalizace. Asi se nijak zvlášť neliší, vzhledem ani pachem, od stok jiných velkých měst. Pan Winston mu ochotně odpověděl na pár dotazů o tom, jak je stoka stará a dlouhá, pod kterými ulicemi prochází a jak vysoko sahá hladina, když pořádně zaprší. Potom ho mlčky provázel tou smutnou říší vlhka, tmy a plísně.

Na jednom místě se zastavil, z bedny ve výklenku vybral jakýsi nástroj podobný zahnutým vidlím a ponořil ho do jímky uprostřed stoky. "Už je to tu zas," brumlal si naštvaně pod nos, "budeme to tu zase muset vyčistit". Zabral a na břeh stoky vyhodil - kosti. Než se John stačil zeptat, odpověděl mu sám:
"Kočičí kostry, někdo nám sem pořád, už řadu let, hází kočičí kostry. Proud je odnáší do téhle jímky, asi jednou za měsíc ji musíme čistit. Stovky kočicích koster - k čemu to, proboha, může někomu být"?

Pak už se, běhen exkurze, nic pozoruhodného nepřihodilo.

"Proč jsi mě, Davide, prohnal tou stokou? Vždyť tam nic zajímavého nebylo, " hartusil druhý den ráno John na svého šéfa.
"Opravdu nic neobvyklého? Tak to mě opravdu mrzí, že z toho nic nebude", odpověděl David.
"No, vlastně, jen ty kostry," řekl John, "ale nevím co s tím". A řekl Davidovi o podivném rojení kočičích koster.
David se na něj hodnou chvíli mlčky díval a potom řekl: "Hochu, hochu, myslel jsem , že chceš být reportérem", a odešel.


John se zamyslel, ale nic z toho nebylo.

V poledne šel na oběd s kolegyní ze sportovní redakce.
"Proč se tak mračíš, Johníčku", utahovala si z něj, "ani jídlo si nevzal útokem, jako obvykle. Neleze na tebe cholera nebo jiná lehce přenosná choroba"?
"Ale né, jen stojím před takovou záhadou", řekl jí John a popsal jí včerejší zážitek a Davidovu poznámku, "teď nevím co s tím".
Yolanda se lehce zamyslela, konec konců jako blondýna to ani jinak neuměla, a řekla: "A co když ty kočky ..."

Po obědě nebyl John k poznání. Vřítil se do redakce, přistál u počítače a za chvíli měl před sebou výsledek:

Restaurace v okolí stanice metra Edgware Road:
The Green Man - 308 Edgware Road
Mandalay - 444 Edgware Road
Akash Tandoori - 500a Edgware Road
Zonzo - 342 Edgware Road
Al-Dar - 61-63 Edgware Road
Kandoo - 458 Edgware Road
Patogh Middle Eastern - 8 Crawford Place
Aspects Rooftop - hotel Hilton
The Chapel - 48 Chapel Street
White Rose - 13 Budwary Road
Mawar Restaurant - 175A Edgware Road
Satay House - 13 Sale Place
Selasih - 114 Seymour Place
Don Pepe - 99 Frampton Street

Na první pohled vyloučil Zeleného mužíčka. Když chodil s Madelaine, veselou Francouzkou, která bydlela v Crawford Place, dávali si rande v tomhle pubu, takže věděl, že tam nevaří.

V druhém kole vyloučil Aspects Rooftop, elegantní restauraci v nejvyšším patře hotelu Hilton. Těžko by někoho přesvědčil, že se kočičí kostry propadnou dolů o 24 poschodí bez nějakých zádrhelů.

Po chvíli váhání vyškrtl i Al-Dar. Sice jejich podivnou kombinaci mramoru a umakartu dost dobře nesnášel, ale jejich specialitou byla arabsko-libanonská kuchyně. Od Fátimy, další ze svých přelétavých lásek, věděl, že pro muslimy je maso všech šelem harar, asi jako vepřové, a Johnovi bylo jasné, že muslimskému majiteli muslimské restaurace, který by svým hostům podal něco, co není halal (židé by řekli košer); by hrozilo mnohem víc, než jen ztráta licence.

Pak ze stejných důvodů vyloučil i Kandoo s perskou a Patogh s íránskou kuchyní, kam chodil s kamarády na vynikající kebab. Ale už nechodí, protože tam ke kebabu nepodávali pivo - Alláh to zakázal. Jaký je, sakra, rozdíl mezi perskou a íranskou kuchyní, pomyslel si, ale jeho myšlenky se ubíraly dál.

Potom si ještě vzpomněl na nápisy: "Fresh, hot, halal & authentic". Ty přece visí ve všech malajských restauracích jako třeba v Satay House, oblíbené restauraci místních Malajců a všech studentů v Sussexských zahradách. Proto vyškrtl i Satay House a přidal i Mawar Restaurant a Selasih poblíž magistrátu na Marybone Road.

Pak se mu vybavil Armindo, tlustý a srdečný kuchař španělské hospůdky Don Pepe. Každého hosta se přišel osobně zeptat, jak mu jeho ryby, krevety a chobotničky chutnaly a připil si s ním dobrým španělským červeným. Škrt, a Don Pepe byl ze seznamu pryč.

Další ze seznamu šla italská pizzerie Zonzo. Když si někdo vyhraje s těstovou plackou tak, jako Guiseppe a přinese jí hostům na široké dřevěné lopatě, rovnou jak jí vytáhl z ohniště, tak si na takovém seznamu být ani nezaslouží.

Hostinec The Chapel stál v tichém, církevním koutě. Jednou tam byl na záhrobní hostině, po pohřbu, když zemřela teta Margaret. Kromě toho, byla to jen malá hospoda s domácí anglickou stravou, tolik koster ani produkovat nemohla. Škrt.

Od Roberta, svého do budhismu poblázněného kolegy věděl něco o vztahu Indů k živým tvorům, proto vyškrtl i indickou restauraci Akash Tandoori a barmskou Mandalay.

V seznamu mu zbyla poslední položka, takže šel téměř najisto. Z jídleního lístku si vybral knedlíky s vepřovým a se zelím a zapil to důkladně budvarem. Pak teprve, při placení, se odvážil zeptat. "To je v pořádku, pane, žádné mrtvé kočky tu nemáme", odpověděla mu servírka s úsměvem. Uvěřil jí až do chvíle, kdy si při odchodu povšiml nápisu nad výčepem: "DEJTE SI NAŠI SPECIALITU - ZAJEČÍ PEČÍNKU".



© Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. - Langweil.info «» Prago.info