Soutěžní povídka do Přístavu v Taverně na téma "Zrada" - březen 2004.

Prolog

Podsvětí, Hádovu říši, obtékají čtyři hraniční řeky: řeka nářků Acherón, řeka zmrazení Styx, řeka zármutku Kókýtos a ohnivá řeka Poriflegethón. Ještě tak nejsnesitelněší částí Podsvětí jsou Élysejské nivy, kam odcházejí stíny těch, kteří byli za života dobří. Pak následuje bezútěšná a bezejmenná pláň vyplněná loukami porostlými asfodelem, kam odcházeli stíny lidí, kteří byli dobří i zlí. Mezi Élysiem a loukami protéká Léthé, řeka zapomnění. Za bezejmennými loukami se propadá do země bezedná propast Tartaros, místo, kam odcházejí stíny lidí zlých. Nejvzdálenější částí Podsvětí je Erebos, kde má svůj palác vládce Hádes a kde sídlí všichni bohové a duchové Podsvětí.

Ještě pár slov o hlavním hrdinovi. Jmenuje se Autolykos, je synem posla bohů Herma a staří Řekové ho znali jako všemi mastmi mazaného krále zlodějů a podvodníků. Pokud si vzpomínáte na Odyssea, tak to byl Autolykův vnuk.

*** Byl to od Láia skvělý nápad, koupit ty skleněné poháry. Jeho červené lýdské získalo najednou vedle chuti a vůně ještě barvu a chutnalo hned o moc lépe. Zvlášť při pomyšlení, kolik za ně Láios tomu kupci z Alexandrie zaplatil.

"Autolyku," zeptal se Láios, jako by vycítil, že mu dnes nemohu nic odepřít, "už dlouho mi něco vrtá hlavou. Jak to, že si to Héraklés vyřídil se všemi kromě tebe?" Láios tím narážel na skutečnost, že jsem jednou Héraklovi provedl pěknou lumpárnu, když jsem Eurytovi ukradl stádo a svedl to na něj.
Než jsem mu stačil odpovědět, skočil nám do řeči ženský hlas:
"Tak na to ti mohu odpovědět i já. Héráklés ho nezabil, protože mu pomohl dostat z podsvětí Thesea a Kerbera. Že je to tak, Autolyku."
Chvíli jsem nechápavě díval na mladou ženu, která vstoupila do krčmy, než jsem ji poznal.
"Phýsis! Kde se tu bereš?"
"Můžu si přisednout?" zeptala se a než jsem stačil přikývnout, seděla vedle mne, "něco od tebe potřebuji." Nemohl jsem si nevšimnout, že dospěla, ale v tomhle se nezměnila - jako vždy šla přímo k věci.
"Ne tak hrrr, Želvičko," vzpomněl jsem si na její přezdívku z telecích let, "nejdříve si tě pořádně prohlédnu." Bylo na co se dívat, což uznal i Láios, který před ní postavil plný pohár, jen aby si ji mohl prohlédnout zblízka. Za těch patnáct let, co jsme se neviděli, se vytáhla, obličej se jí protáhl a rysy zvýraznily. Už to nebyla taková baculka, ale spolehlivě ji prozradily černé vlnité vlasy a hlavně mandlové hnědé oči.
"No, taky ses dost změnil, Autolyku," opětovala můj pohled a usmála se, "taková ramena jsi nikdy neměl, ani tu hranatou bradu. Ale sluší ti to."
"Hmm, taky toho máš hodně, co jsi dříve neměla," řekl jsem s pohledem upřeným na příslušné místo, "a o tom, že by ti to neslušelo, nemůže být ani řeči!" Popravdě řečeno, byla to nejkrásnější ženská, jakou jsem viděl od doby, kdy jsem před dvěma lety vytáhl z bryndy Psýché. Tedy lépe řečeno z Podsvětí.

Měli jsme na co vzpomínat, a také jsme to dělali. Až do večera. Teprve se slunce západem jsem si uvědomil, že přišla proto, že po mě něco chce a zeptal jsem se na to. Zvážněla.
"Vsadila jsem se s Persefonou," řekla, "a potřebuji, abys mi pomohl."
Tedy, pánové, to bych vám přál vidět. Jestli někdo umí prosebně upírat oči, tak je to Phýsis. Ujišťuji vás, že něco takového jste ještě neviděli. Bylo mi jasné, že se rychlostí Érotova šípu řítím do nějakého průšvihu, ale co bych pro tyhle oči neudělal.
"To víš, že ti pomůžu, a o co jste se vsadily?"
"Vzpomínáš si na tu krabičku s líčidlem, kterou měla Psýché přinést Afroditě?"
Při všech bozích, jak bych mohl zapomenout, vždyť mě ta věc málem stála život. A Psýché taky, když krabičku ze zvědavosti otevřela. Persefona jí tam místo líčidla podstrčila pel věčného spánku a nebýt Érota, spala by Psýché dodnes.
"Vsadila jsem se s ní, že než se letos vrátí od Démétér k Hádovi, tak si tu krabičku ... vypůjčím."
"V tom nevidím nic těžkého, počkáš, až Persefona usne, vklouzneš k ní do ložnice a krabičku si, jak říkáš, vypůjčíš."
"No, víš, je v tom drobná komplikace. Ta krabička zůstala v paláci..." sledovala, kdy mně to zapálí, "v Erebu."
Tak to tedy byla ta šlupka mezi oči, kterou jsem podvědomě očekával. Ale dříve, než jsem stačil vybuchnout, mi Phýsis nabídla více, než jen pohled do očí, tak jsem vztekání odložil na ráno.

Někteří lidé jsou prostě takoví. Když jim řeknete, aby se podívali vlevo, koukají doprava. Vsadím se s vámi, že nejméně pět ženských z deseti, když jim řeknete, aby se neotáčely, nebo se změní v solný sloup, tak to se přesto otočí. Snad čekají, že tam ten sloup uvidí nebo co. A aspoň tři muži z deseti jsou stejní. Jako Orpheus. Hádes mu přece řekl jasně, že se za Euridikou nemá otočit, nebo si jí v Podsvětí nechá, a hádejte, co Orheus udělal?! No jasně, otočil se a Euridika byla fuč. Pak řval a vrhal se za ní. Stálo mě to vykloubené rameno, než jsem ho dostal na správnou stranu Stygy. Právě to rameno, na kterém teď spí Phýsis a které zase pobolívá.

Je už skoro ráno, a tak dříve, než se Phýsis probudí, jen tak ležím a přemýšlím. Élysejské nivy, prosím, to nic není. Dostat se přes Acherón nebo Stygu není velký problém. Už léta se živím tím, že si hraji na druhého Charóna a pašuji do Élysea duše lidí, které by jinak byly odsouzeny k věčnému pobytu na asfodelových loukách nebo dokonce do Tartaru, ale Erebos! Z Élysea se musíte dostat přes Léthé a nezapomenout přitom, kdo vůbec jste! Potom musíte přejít nekonečné šeré asfodelové pláně, kde vám hrozí, že stokrát denně umřete nudou. Potom se musíte přepravit přes Tartaros, propast všech propastí, a nakonec prokličkovat Erebem mezi všemi těmi duchy a bohy, kteří střeží Hádův palác, jako oko v hlavě. Ale ještě mnohem horší je dostat se z Podsvětí ven, neboť celé Podsvětí je upraveno a hlídáno tak, aby z něj nikdo nemohl uniknout.

Tohle všechno, vrtalo mi hlavou, musí přece Phýsis vědět, tak proč uzavřela se svou nejlepší přítelkyní tak hloupou sázku? A odkud ví o tom, že jsem pomohl Héraklovi? Takové otázky mi nedaly spát. Volnou rukou jsem si pohrával s náhrdelníkem, který ležel Phýsis na prsou. Byl ze zvláštních perel - nebyly bílé, ale zelenočerné a leskly se jen matně. Zvědavost mi nedala a tak jsem se na perly podíval zblízka. Dobře jsem udělal, nebyly to perly, ale korálky z hadce. Před očima se mi, bozi vědí proč, pomaloučku vynořoval obraz něčeho temného.

Zdá se, že rušné noci jí svědčí. Ráno, raníčko Phýsis vstala a hned jí byla plná kuchyň. Než jsme vyrazili, zabalila zásoby a měch s vínem. Hlady a žízní rozhodně nezajdeme. Do svého tlumoku jsem přidal pár maličkostí a vyrazili jsme. Jak jsem už řekl, do Podsvětí není problém se dostat. Musel jsem jen zvolit takový způsob, který by nás co nejdříve přenesl přímo do Erebu.

Víte, co se děje se stíny mrtvých, kterým při pohřbu nedali pod jazyk minci? Je to pro ně zlé, nemají čím zaplatit za převoz a Charón je zdarma nepřeveze. A já také ne. Tedy obvykle ne. Tisíce a tisíce se jich toulají podél Stygy a Acherónu a touží po Podsvětí. Dejte jim tu možnost a snesou vám modré z nebe, nebo vás do něj vynesou. Už dávno jsem si všiml, že jedna dušička sama o sobě nic nezvládne, ale když jich nacpete do lehké sítě pár set, získáte balón, který snadno unese člověka nebo dva. A když se znáte s Boreem (a to já ano, od doby, kdy jsem pro něj připravil únos Óreithyie) máte o dopravu postaráno. Boreás do nás dul největší silou a my jsme letěli tak rychle, že jsme pláně Podsvětí pod sebou vnímali jen jako šmouhy. Občas jsme se na sebe s Phýsis usmáli, ale mluvit se v tom svistu nedalo. Koutkem oka jsem si povšiml, že návrdelník už Phýsis kolem krku nevisí. Teprve k večeru jsme se přiblížili k Hádovu paláci v Erebu a snesli se do jeho pochmurných zahrad.

Propustil jsem dušičky, aby se mohly dostavit k soudnímu dvoru a spolu s Phýsis jsme se vnořili do temných zákoutí paláce.
"Jsem tu poprvé a nevyznám se tu, stejně jako ty," řekl jsem Phýsis, "krabičku si musíš najít sama. Sejdeme se o půlnoci tady, na nádvoří se studnou. Já zatím připravím zpáteční cestu." Rozešli jsme se. Nepochyboval jsem o tom, že se Phýsis vrátí včas i s předmětem sázky, ani o tom, že tu za chvíli vypukne pátrání po mé maličkosti. Kromě toho jsem si opravdu potřeboval ještě něco zařídit, pátá lahvička byla totiž ještě prázdná. Měl jsem dva proto dobré důvody, abych se co nejrychleji vytratil z paláce.

O hodinu později jsem z keře na břehu Léthé uřízl prut, přivázal k němu pátou lahvičku a nabral ji plnou říční vody. Když jsem prut vytáhl z vody, byl černý a podivně zkroucený, jako by ztratil tvar. Za další půlhodinu jsem chytil slepýše a vyzkoušel na něm účinky nové směsi. Počítám, že mu muselo být trochu divné, když se ocitl tu na skále, tu na stromě, tu v čepici, tu s uzlem kolem těla, ale neprotestoval, tak jsem zkoušku úspěšně ukončil a vydal se zpět do paláce. Vyhledal jsem v palácových zahradách místo, o kterém kdysi vyprávěl papá Hermés a chvilku před půlnocí jsem drkotal zuby ve studni na smluveném nádvoří. To víte, proplavat podzemní chodbou až do studny jednoho moc nezahřeje.

Phýsis neklidně přecházela nádvořím sem a tam. Když jsem nepřicházel, začala si pro sebe něco drmolit. Slovům jsem nerozuměl, ale tón byl náramně vzteklý. Čekal jsem ve studni, co bude dál. Asi po půl hodině vtrhl na dvůr Hádes se služebnictvem:
"Tak kde je, kde ho máš?! Říkalas, že sem o půlnoci přijde. Pamatuj si, jestli toho lumpa nechytíme, zůstaneš v Podsvětí už napořád!"
"Tak to tedy ne!" vřískala Phýsis. "Svůj slib jsem do puntíku splnila. Přilákala jsem ho až do tvého paláce a házela po cestě korálky na zem, jak bylo domluveno. To tví sluhové jsou pomalí a neschopní! Jak to, že jim zase utekl?!"
Bylo vidět, že se na to téma nehádají poprvé. Pokud jde o mně, měl jsem konečně jasno. Potichoučku jsem se znovu ponořil do vody a než jsem studnu opustil, nakapal jsem do ní pár kapek z šesté lahvičky. Konec konců, Hádes je, stejně jako Zeus, vševědoucí, jen má trochu delší vedení a dříve nebo později mu dojde, kde jsem se ukrýval.

***
Kontrolní bod pro čtenáře: v této chvíli byste měli přinejměnším tušit, proč se Autolykus vydal do Podsvětí, i když Phýsis podezříval ze zrady, a co má ve svých šesti lahvičkách. Dále by vám měla vaše fantazie přihrávat nápady, co s jejich obsahem plánuje.
***

V dobách, než jsem začal se svými nájezdy do Podsvětí, jsem nejednu hodinu strávil v piniovém hájku, který odděloval řeku Styx od jezera Eryx, a pozoroval odtud Charóna, jak převáží stíny mrtvých. Snažil jsem se tehdy ze všech sil přijít na to, kam ukrývá všechny ty penízky, které od dušiček dostává. Nakonec jsem na to přišel a musím přiznat, že jsem si i párkrát posloužil, když jsem se dostal do finanční tísně.

Teď jsem se probral přesně na místě, kde jsem měl už vyleželý ďůlek. Hlava mě bolela a chvíli mi trvalo, než jsem se zorientoval, ale jinak jsem byl v pořádku, stejně jako všechny moje věci. Nastal čas pro odvetnou akci, jejímž účelem bylo vyvolat v řadách nepřátel neklid a zmatek. Nakráčel jsem k jezeru Eryx a nalil do něj trochu vody ze šesté lahvičky. Řeknu vám, netušil jsem, kolik v takovém poměrně nevelkém jezeru může žít ryb, žab a jiné vodní havěti, dokud jsem na vlastní oči neviděl, jak se vynořují z vod jezera a míří jako mokrý mrak přes Stygu do Erebu. Za pár hodin, až začnou na Hádův palác padat ryby a raci, se Hádes pořádně naštve a zajde si to vyřídit s Poseidonem, který je v tom ale tentokrát úplně nevinně.

Jako podvratný bod číslo dvě jsem si připravil hromadný nálet dušiček na soudní dvůr v Erebu. Přiletí jich tam tolik najednou, že Hádova suita nebude mít vůbec žádný čas se zabývat nějakým Autolykem. Našel jsem na břehu Stygy několik stínů těch, které Charón odmítl převézt, protože neměli čím zaplatit, a poradil jim, že se do Podsvětí dostanou tak, že skočí do jezera Eryx. Namluvil jsem jim, že to tak bude fungovat jen tehdy, jestliže tuto novinku sdělí před skokem do vln aspoň třem dalším stínům. Za chvíli jsem už sledoval nepřetržitý proud dušiček, který směřoval za rybami a žábami. Budou tam proudit až do doby, než vyprchá kouzlo, což jsem odhadl na pár hodin nebo i dní.

Nakonec jsem připravil past na toho, koho Hádes pošle za mnou do studny. Z tlumoku jsem vyndal čutoru obalenou kožešinovým obalem, která mi příležitostně sloužila jako termoska. Opatrně jsem do ní přidal kapku vody ze Stygy a pečlivě ji zašpuntoval. Sešel jsem po břehu k přívozu a vytrhl Charóna z pozorování dušičkového nadělení, které přímo nad ním přelétávalo do Podsvětí.
"Charóne," řekl jsem mu, "vím, jak se můžeš zbavit svého řemesla. Za chvíli jsem přijde někdo, kdo se bude chtít vrátit do Podsvětí. Radím ti, převez ho a na druhé straně ho polej vodou z této čutory. Na minutku ztuhne a bude bezmocný a ty mu budeš mít právě tolik času, abys mu strčit do rukou vesla a osvobodil se."
Nechal jsem překvapenému Charónovi, který se ani nezmohl na odpověď, čutoru a vrátil se pod pinie ke svému ďůlku.

Nečekal jsem dlouho. Byla to Empúsa, jedna z příšer, které si Hádes držel pro zvláštní účely. Dříve, než se vzpamatovala z přenosu, jsem jí polil zředěnou vodou z páté lahvičky. Povolily jí rysy, zjevně se dostala do stavu, ve kterém nevěděla, čí je.
"Už tě očekává," řekl jsem jí a ukázal na Charóna v přívozu, "chceš přece jet domů, ne? Charón tě tam převeze."
Těžce se zvedla, doklopýtala k Charónově loďce a usadila se v ní. Charón se podíval směrem k mým piniím, neurčitě mávl rukou a pomalu vesloval na druhou stranu Stygy. Tam se zachoval podle mé rady. Empúsa, která potřetí krátce za sebou přišla do styku s roztoky z mých lahviček, totálně ztuhla a složila se na dno loďky. Charón jí vrazil do rukou vesla a odkráčel směrem k Élysejským nivám. Naposledy jsem se podíval na neutuchající proud stínů směřující do Podsvětí a odešel jsem domů. Hádes teď bude mít jiné starosti, než si pro mě posílat krásné vějičky.

***

"Počkej, pořád tomu nerozumím," řekl Láios, když mi přinesl třetí skleněný pohár s lýdským vínem, "vysvětli mi to ještě jednou!"
"Co je na tom k nepochopení," namítl jsem a zhluboka se napil, "pět řek, pět vod s různými kouzelnými vlastnostmi, pět lahviček. A šestá na smíchání roztoků z více vod."
"Jo, to jsem pochopil, ale jsou to přece všechno smrtelné vody."
"Ne tak docela, když je hodně, přímo bych řekl homeopaticky naředíš obyčejnou vodou, nezabíjí, ale získávají magické vlastnosti, kterými působí na všechny živé tvory i a na to, co z nich pochází".
"Aha, ale jak to, že pokaždé působily jinak?"
"Záleží na tom, jaké vody smícháš. Tak třeba směs vod z řeky zmrazení a řeky zármutku dají společně mrtvou vodu, směs z řeky nářků a ohnivé řeky naopak živou, směs z řeky zmrazení a řeky zapomění paralyzuje a tak."
"A jaké vody musíš smíchat, abys někoho přemístil?"
"Všechny. Jen si musíš určit místo, na které se mají přemístit tvorové, kteří se do roztoku namočí. Nejlepší je, že to funguje i na mne samotného."
"A co když smícháš třeba vody z ohnivé řeky, řeky zapomnění a řeky nářků?"
"Tak to ještě nevím, to se bude muset vyzkoušet. Dáme se do toho, chceš?"
"Nechci," odmítl Laios, "já budu ředit své víno, ty své kouzelné vodičky."

Jak řekl, tak se i stalo. Popíjeli jsme Laiovo červené až do noci. Když jsem se ráno probudil, nikdo se neopíral o mé rameno. Potichoučku jsem přemýšlel o tom, zda mám využít zmatku v Hádově paláci a dojít si pro Phýsis hned, nebo zda ji mám u Háda nějakou dobu nechat, ať si užije radostí Podsvětí. Také jsem přemýšlel o přílbě, kterou darovali Hádovi Kyklópové a která se podle pověstí nachází v Hádově ložnici. Moc by se mi totiž hodila, protože kdo jí má na hlavě, je neviditelný.





© Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. - Langweil.info «» Prago.info