Slavných Pavel je málo, Pavlín ještě méně. Nezbylo mi, než se obrátit k Pavlům. Tedy zejména ke sv. Pavlovi.

Je to postava nanejvýš rozporuplná. Podle některých vůbec neexistoval. Podle druhých to byl římský občan a patricij, který žil v polovině prvního století. Hodně cestoval. Při cestách Malou Asií se infikoval tehdy novým virem zvaným křesťanství. Usadil se v Antiochii v dnešním Turecku. Tehdy však po Turcích nebylo ani šajna. Pár set let předtím dobyl tu zemi Alexandr Veliký a od té doby tu byl helénský svět. Lidé přijali řeckou kulturu a jazyk, ale vládl tu Řím. Už pomalu začínala židovská diaspora a v každém větším městě odtud až po Řecko žila silná židovská obec.

To vše je pro jeho příběh, který si za chvíli povíme, důležité.

Nejasné je také, jak se vlastně jmenoval. Kralická bible ho nejdříve nazývá Saulem. Po návštěvě u Sergia Paula (my bychom ho asi nazvali Sergejem Malým) se Saul, "který slove i Pavel" mění na Pavla a od té chvíle ho v Novém zákoně nikdo jinak nenazve. Modernější ekumenické vydání bible zanáší ještě další zmatek tím, že pod čarou překládá Saula jako Šavla.

Tak mě napadá, že se mohl původně jmenovat Paul(lus); byl to přece Říman. Později se všal pohyboval v židovském prostředí (první křesťané byli vesměs Židé) a proto přijal podobně znějící jméno Saul. V bibli je pak nejdříve nazýván Saulem, později s tím, jak nabývaly na významu latinské překlady bible (Starý zákon je napsán původně v hebrejštině zčásti dokonce snad v aramejštině, Nový zákon řecky) se mu postupně navracelo původní latinské jméno Paullus, tedy česky Pavel.

Ostatně, přijetí jména Saul asi nebylo náhodné. Je to slavné jméno, jak se můžete dočíst ve Starém zákoně, Knize králů. Saul byl prvním izraelským králem. Zahájil národně osvobozenecký boj proti Filištýnským (W+V: a ti zrádní Filištýni, válku vést nebyli líní); který později dokončil jeho nástupce David. Ano ten David, co zápasil s Goliášem a porazil ho na hlavu, vlastně do hlavy (kamenem). Saul byl velké silné postavy a klidného ducha. Musel, protože velká část národa izraelského ho nikdy za krále nepřijala a brojila proti němu. On se však nikdy nesnížil k tomu, aby, řečeno dnešní terminologií, záhájil boj s vnitřním nepřitelem. V tomto směru se plně věnoval Filištýnským. Dosáhl velkých úspěchů a velké závisti svých souvěrců. Po jedné bitvě, ve které Saul se 200 muži rozprášil velké filištýnské vojsko, se k jeho nepřátelům přidal i prorok Samuel, tedy ten, který ho dříve vybral a pomazal za krále. Detronizoval (to je takové hezké slovíčko pro odstranění z trůnu) Saula ne proto, že vyhrál, ale údajně proto, že si předtím nevyžádal jeho požehnání. Inu, závisti lidská, nabýváš různých podob. Nepřipomíná vám to něco?

Ani to krále Saula nenaštvalo. Dle pověstí se rozčílil jen jednou, a to když ammonský král, který obléhal izraelské město Jábéš, vzkázal jeho obyvatelům, že když se nevzdají, vyloupne jim pravé oko. Tedy každé pravé oko. Od tohoto krále to bylo dost nefér, protože se jmenoval Necháš, ale chtěl brát. Král Saul sebral rychle vojsko, rychlým pochodem se přesunul do tábora ammonských a "rozdrvil ich v krvavej bitke", jak se píše ve slovenském předkladu popisujícím tuto událost. Král Saul měl ještě další zajímavé osudy, např. po Samuelově smrti bojoval s Davidem o trůn, ale my se vrátíme ke sv. Pavlavi alias Saulovi vulgo Šavlovi.

Vedle toho, že nevíme jestli vůbec žil a jak se vlastně jmenoval, není zcela jasná ani jeho úloha při probouzení rané křesťanské církve. Problémy jsou zejména s tím, že Nový zákon nevznikal aktuálně, ale až asi po 150 letech na základě zápisu ústních podání. Už jste snad slyšeli vyprávět dva lidi tutéž příhodu stejně? Jen tak se mohlo stát, že čtyři misijní cesty (vlastně pět, ale ta pátá byla vlastně druhá) a 14 epištol, připisovaných sv. Pavlovi, ve skutečnosti asi absolvovalo (cesty) resp. složilo (epištoly) více fyzických osob, které si prostě vypůjčily Pavlovo jméno, aby svým činům dodaly větší váhy. Vesměs šlo o jeho žáky nebo následovníky, vyskytují se však také hlasy, které to připisují řeckému filozofovi a vychovateli nechvalně proslulého římského císaře Nera Senekovi. Nero je ten pán, co křesťanům nejen dloubal oči a házel je lvům (křesťany, nééé oči); ale pak se zbláznil a zapálil Řím, aby v záři požáru mohl napsat oslavnou báseň.

Epištoly, to jsou takové zajímavé jakoby dopisy, ale ve skutečnosti instruktážní listy, které adresátům říkají, jak a co. Dnes už i striktní katoliční vědci přiznávají, že je krajně nepravděpodobné, že by sv. Pavel byl autorem všech 14 mu připisovaných epištol. Snad jen čtyři z nich, "Epištola k Římanům", dvě "Epištoly ke Korintským" a "Epištola ke Galatským" by snad mohly být jeho dílem. Vymezují totiž cestu křesťanství od judaistické sekty k samostanému náboženství. V první z nich je Ježíš ještě starozákonním Ježíšem, člověkem, který zemřel, aby nás vykoupil, v poslední z nich je již Ježiš nehmotným, nadlidským a polobožským partnerem Otce a Ducha svatého.

Misijní cesty Sv. Pavla měly poměrně jednotvárný průběh. Na první z nich se vydal po Malé Asii, Kypru a Řecku. Později to zopakoval ještě dvakrát. Poslední cesta byla zajímavější v tom, že jel kázat křesťanství ­ považte ­ do Říma! Vždy postupoval podle stejného scénáře. Po příchodu do města navštívil nejbližší židovskou školu nebo modlitebnu (v těch dobách to bylo patrně totéž); počkal, až se sejde dostatečný počet posluchačů a začal jim kázat o tom, že věří špatně, že musí věřit jinak, po křesťansku. Vždycky se mu tím pochopitelně podařilo rychle namíchnout místní židovské představenstvo, které si na něj stěžovali na magistrátu. V lepším případě skončil v městském vězení, v horším dostal výprask. Nejednou ho nechali ležet ve škarpě v domnění, že je už mrtvý, ale vždy se vzpamatoval a hrdinně se odebrat zpět do města kázat dál.

Nám se dnes může zdát, že to byl fanatik nebo masochista, ale on to asi chápal jinak. Žil v určitém nábožném vytržení a dokázal se tak vytrhnout k docela solidním výkonům. Ve městě Thessaloniki pojmenovaném po dávné princezně (to město má i krásné české jméno ­ Soluň ­ a my, Češi, je známe jako místo, odkud k nám asi o 800 let později přišli Cyril a Metoděj) se, zavřen ve vězení, vytržil do té míry, že tím způsobil zemětřesení. Byl to ovšem takový zvláštní druh seismické činnosti, který jen otřásl základy stavby a způsobil tím, aniž by spadla jediná taška ze střechy, že se otevřely všechny dveře v budově. A sv. Pavel mohl kázat dál. Jindy zase, za pomoci Ducha svatého, umlčel jakéhosi čaroděje tím, že ho oslepil. Inu, všechny cesty vedou do Říma.

Zmínil jsem se už o oné zvláštní služební cestě sv. Pavla. Po návratu ze své první misijní cesty musel odspěchat do Jeruzaléma, kde byl účasten na řešení neobyčejně složité otázky. Jak asi víte, z náboženských důvodů museli být všichni Židé obřezáni. Protože křesťané byli zpočátku považováni a sami se považovali za židovskou sektu, nastaly po přijetí prvních pohanů, t.j. Řeků, Syřanů, Římanů a dalších nežidů do lůna církve problémy s tím, zda i oni mají být, v dospělém věku, obřezáni. Nevím, jak tuto otázku církevní otcové tehdy vyřešili, neboť jsem to z kralické češtiny své bible nějak nepochopil.

Byl to, jestli vůbec byl, zvláštní člověk. Přesto dnes patří jeho jméno po celém křesťanském světě k těm oblíbeným.

No, myslím, dost bylo sv. Pavla. Ostatní Pavlové a Pavly v našich dějinách nesehráli velkou úlohu. Namátkou připomenu Pavla Stránského (1583-1657); mistra pražské univerzity a čelného představitele protihabsburských stavů. Po emigraci napsal r. 1634 v cizině latinské encyklopedické dílo s názvem "O státě českém".

Pavel Josef Šafařík (1795-1861) byl původem Slovák. Byl profesorem, cenzorem, knihovníkem, buditelem, politikem, spolupracovníkem Palackého a autorem "Slovanských starožitností" (1837); tedy díla, které Slovanům otevřelo kulturní cestu do Evropy. Nás nechal prokopat tu ekonomickou.

Ota Pavel (1930-1973) je sice Pavel jen pseudonymem (vlastním jménem Ota Popper); ale v našem přehledu nemůže chybět. "Smrt krásných srnců" (1971) a "Jak jsem potkal ryby" (1974) patří k tomu nejhezčímu, co bylo v češtině napsáno česky.

Z žijících připomenu (anti)komunistického dramatika Pavla Kohouta, zpěvačku Pavlínu Filipovskou a její dceru moderátorku Áčka Pavlínu Volfovou a top modelku Pavlínu Pořízkovou.

Milá Pavlo, je to prostě na Vás, abyste to jméno pořádně proslavila. Maturitu už konec konců máte ...tak do toho!

V Praze 17. června 1999



FAKTOGRAFIE

Saul ­ biblické jméno hebrejského původu (z hebrejského Šáúl = dotazovaný, vyžadovaný). Českou obdobou je Šavel, staročeskou variantou je i Ždan..

Pavel ­ latinského původu (z lat. paulus = malý, přeneseně skromný, nepatrný). Varianta Pavlín z lat. Paullinus, t.j. náležející Pavlovi

Domácí podoby Pavlík, Pavlíček, Pavlouš, Pavloušek , Pája, Pavka, Pavlásek

slovensky Pavol, Pavel
německy, anglicky, dánsky, holansky, francouzky, švédsky, rumunsky Paul
italsky Paolo
španělsky Pablo
portugalsky Paulo
rusky Pavel, Pavlin
bulharsky Pavel
polsky Pawel, Paulin
srbochorvatsky Pavao, Paval
maďarsky Pál
finsky Paavo
latinsky Paulus, Paullus
  Pavla ­ latinského původu, ženská obdoba k Pavlovi
Varianta Pavlína z lat. Paullinus, t.j. náležející Pavlovi
Domácí podoby Pavluška, Pavlínka, Pavlička, Pavluše

slovensky Paula, Paulina
srbochorvatsky Pavla
anglicky Paula, Paulina, Pauline
německy Paula, Pauline
francouzky Paule
italsky Paola, Paolina
španělsky, maďarsky, polsky Paula, Paulina
rusky, bulharsky Pavla, Pavlina


Bible svatá, Nový zákon, Skutkové Svatých apoštolů, kapitola 13, 1 až 9 (kralický text z roku 1613):

Byli pak v církvi, kteráž byla v Antiochii, někteří proroci a učitelé, jako Barnabáš a Šimon, kterýž měl příjmí Černý, a Lucius Cyrenejský, a Manahen, kterýž byl spolu vychován s Herodesem čtvrťákem, a Saul.

A když oni služby Páně konali, a postili se, dí Duch svatý: Oddělte mi již Barnabáše a Saule k dílu, ke kterémuž jsem je povolal.

A oni posláni byvše od Ducha svatého, přišli do Seleucie, a odtud plavili se do Cypru ...

A když schodili ten ostrov až do Páfu, nalezli jakéhosi čarodějníka, ... kterýž byl u vladaře Sergia Pavla, muže opatrného. Ten povolal Barnabáše a Saule, žádal slyšeti slovo Boží.

Tedy Saul, kterýž slove i Pavel, naplněn byl Duchem svatým ...


F. L. Čelakovský : Mudrosloví národu slovanského v příslovích

Petr na Pavla a Pavel na Havla (každý hází vinu na jiného)

Smlčel Petr, smlčel i Pavel: a to, že jsem jim slova nepověděl (nepoví jen to, co neví)

To je Petr jako Pavel (prašť jako bouchni)



© Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. - Langweil.info «» Prago.info