Sraz jsme toho dne měli na Chodově. V 7,00 ráno. Vstal jsem kolem páté, udělal, co jsem musel udělat a vydal se na cestu. V šest jsem vystoupil na Pankráci. Je tam taková malá šikovná tržnice, říkal jsem si, že se tam nasnídám. Určitě tam bude něco otevřené, aby se tržníci měli kde posílit před nastávajícím těžkým pracovním dnem. Ale ouha. Oni asi nemusejí snídat.


Vrátil jsem se do metra a sjel na Kačerov. V půl sedmé jsem tam objevil bistro. Otevřené a smradlavé. Něco jsem snědl a zapil to příšerným čajem. Ve třičtvrtě na sedm jsem vběhl do metra a jaké štěstí - stál tam vlak. Vpadl jsem dovnitř, dveře se zavřeli a vyjeli jsme. Po padesáti metrech jsme už zase stáli. To mi bylo divné, ale všude kolem sedělo plno lidí, tak jsem se uklidnil. Zase jsme popojeli pár metrů a zastavili. Všichni se tvářili patřičně, tak já taky. V duchu jsem ale začal být poněkud neklidný. Po dalších 100 metrech jsme vyjeli na čerstvý vzduch, což se mi v metru ještě nestalo.


To jsem už věděl, že mám prů...švih a začal se obávat, jestli vůbec do Brna pojedu. Bylo mi jasné, že tahle trasa metra tam ještě letos nepojede.
Pak už mi nezbývalo než pochopit, že ti okolosedící jsou asi zaměstnanci metra a jedou tím vlakem přímo do práce. Záviděl jsem jim.


Konečně jsme dorazili do depa. Je to velká budova s vetchým osvětlením. Přistavili nám dřevěné schody a po těch jsme vystoupili na betonové ušmudlané nástupiště. Co teď? Vykročil jsem zpátky odkud jsme přijeli..
"Tam ne, pane", povídá jedna sympatická třicátnice.
"Jak jste to poznala", ptám se.
"Nejste moje první černá dušička", povídá ta paní vodníková, "teď půjdete se mnou, dovedu vás k vrátnici. Tam můžete vyletět. Máte štěstí, obvykle tu stojí černí šerifové, lapají černé dušičky a vyvádějí je hromadně. Dneska asi zaspali."
"To je dobře", povídám, "za deset minut mám být na Chodově, jedu dnes do Brna".
"Jede vám tam autobus, že", povídá ta dobrá paní.
"Naštěstí ne, čekají mne tam kolegové s autem".
"Nevadí", utěšuje mne moje dobrá víla, "aspoň se podíváte, kde spinkají mašinky. Podívejte, tamhle stojí nový vlak metra".
"Hm", říkám rozpacích. Mašinky miluji. Rád bych si tu novotu prohlédl pěkně zblízka, ale honí mne ten mrcha čas. "Už jste se s ním svezla?"
"Ne, zatím jsem neměla příležitost."
"To já bych se už svezl. Příležitosti se musejí vytvářet".
"A, podívejte, už jsme u vrátnice. Projděte nějak nenápadně ven a dejte se doprava. Stoji tam autobus, dvě stanice a jste na Kačerově".
Třikrát jsem se své zachránkyni poklonil a spěchal na autobus. Nejede a nejede. Že by to byl opačný směr? Aha, tady jede do Opatova. pojedu tím, který dřív přijede.
Jel Kačerovák, takže jsem za dvě minuty sedm byl zpátky na Kačerově. Jako na koni. Metro jelo hned, tentokrát normálně, takže jsem v sedm a pět minut vystoupil úspěšně v Opatově. Hledám kolegy, hledám auto, nikde nikdo. Zachraňuje mě mobil. Na druhé straně je můj obchodní ředitel.
"Právě jsem na Opatově, nemůžu vás najít", hlásím mu mobilně zoufale.
"Co děláte na Opatově, když máte být na Chodově?", ptá se pan Mervart.
"Ježíšmarja", spadla mi čelist, "hned jsem u vás". Zpátky do krtka a za pět minut jsem tam, kde jsem hravě mohl být před půl hodinou, kdybych neměl moc času a nešel na čaj. Vítám se s kolegy ve čtvrt na osm a konečně vyjíždíme.


No, toulal jsem se celý den INVEXem, pak viděl v Brně pár příbuzných, ale tohle byl beztak nejsilnější zážitek dne. Včetně SMS, ATM, GSM a ISDN.



© Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. - Langweil.info «» Prago.info