Holešovické okrsky

 

Holešovické ulice

 

O Holešovických domech


Především musím sdělit, že tyto stránky nepojednávají o celých Holešovicích. O jejich horní neboli západní části, která se dříve, než ji rozhodnutí katastrálního úřadu z r. 1960 vyškrtlo z paměti lidu pražského, jmenovala Bubny, podávám svědectví v jiné části tohoto projektu, ve stránkách o Letné.

Potom ještě musím ještě sdělit, že jsem při pracích na holešovických stránkách už po několikáté změnil svůj životní postoj k Holešovicím. Holešovice mého dětství to byla šedivá zaprášená, skoro ponurá čtvrť, kterou jsme projížděli cestou do Libně a do ZOO. Nelíbily se mi. Když jsem se poprvé zamiloval, bydlela moje první láska (ahoj, Emo :-)), no kde jinde než v Holešovicích. Ruku v ruce jsme procourali kdejaký kout a tehdy někdy ve mně asi začínal doutnat kladný vztah nejen k oné slečně, ale i k industriální architektuře, prostě k těm domům, ve kterých se nebydlí, ale pracuje. Z jednoho i druhého důvodů jsem tehdy měl Holešovice docela rád. Někdy na mě působily silným dojmem, zejména v noci, když jsem se vracel přes prasečák domů, do Bubenče, to byly obzvlášť silné dojmy, zejména čichové.


alt



Na druhou stranu, jako rodilý bubenečský patriot rudnu až blednu vzteky, když slyším, že někdo jede na městský úřad Prahy 6 do DEJVIC, nazve provozovnu v Čkalově ulici DEJVICKOU kavárnou, na Výstaviště nebo na hokej do T-Mobil arény jezdí do HOLEŠOVIC nebo dokonce, jaká hrůza, objevuje taje Rudolfovy školy ve Stromovce v HOLEŠOVICÍCH! Všechna ta místa, a tisíc dalších, leží přece v BUBENČI, krá#sné a svébytné pražské čtvrti, kterou nikdo nemá právo utiskovat, dokonce ani sesterské Dejvice a Holešovice ne! Právě tahle dejvicko - holešovicko roztahovačnost, s jakou tyto dvě čtvrti pomalu vytlačují můj Bubeneč z povědomí Pražanů, mě tak trochu staví vůči Holešovicím do opozice.

Takové byly v kostce mé pocity, když jsem na jaře 2004 začínal na Holešovicích pracovat. Teď už to cítím přece jen jinak. Procházel a fotil jsem Holešovice déle než půl roku a vracel se do nich čím dál tím raději. Holešovice jsou úžasné. Jsou fotogenické. Jsou panoramatické. Jsou plné života. Na rozdíl od Letné, té trochu omšelé a skomírající krásky, se v Holešovicích pořád něco děje, něco staví, něco opravuje nebo něco bourá. Hlavně po povodních, Holešováci by mohli povídat! Už se nedivím, že obyvatelé této čtvrti ji mají tak rádi, že na ni nedají dopustit. Takže, prosím, vydejte se se mnou na holešovickou procházku ...


Co jsou Holešovice?


Vlastně ani nevím, co mám tentokrát do této kapitolky napsat. O historii Holešovic se mi psát nechce, toho se už zhostitli jiní. Přečetl jsem v poslední době řadu popisů Holešovic, ale všechny byly takové nějaké ... moc ... popisné. Prostě v porovnání s tím, jam na mě Holešovice v posledním půlroce působily, mi články o nich připadají neslané, nemastné a bezchutné, včetně mých vlastních. Takže jsem se rozhodl, že nechám jen tak volně proudit myšlenky. Snad vás to trochu osloví.

Klíčová slova: leteň, meandr, lužní les, nivy, maniny, ovčinec, buben, holec.

Pro největší meandr na svém 421 km dlouhém toku si Vltava vybrala právě toto místo. Elegantně tu obkružuje úpatí Letenského kopce. Široký a mělký tok umožnil dvakrát přebrodit řeku a tak tu odpradávna vedla obchodní stezka z Prahy na sever. U obou brodů vznikly malé obce. U jižního brodu naproti Novému Městu rybářská ves Bubny a u severního brodu, proti Bílé skále, zemědělská ves Holešovice.


alt



Bubny svůj název získaly podle erbovního znamení svého držitele, rodu pánů z Bubna. Byla to rybářké ves, neustále hájící svoji existenci proti Starému Městu, které bylo vlastníkem rybářských práv na Vltavě. Znamenalo to, že bubenští rybáři nesměli bez souhlasu staroměstských konšelů prodávat své úlovky v Praze, a věřte tomu, že chamtiví kupci si dali svůj souhlas pořádně zaplatit.

Když Karel IV. kázal osázet pražské okolí do hloubky tří mil vinnou révou, stali se z rybářů vinaři. Jihovýchodní úpatí Letné, oblast, které se říkalo Ovčiny a dále kolem kostelíka sv. Klimenta až nahoru k dnešnímu Národnímu technickému muzeu patřila k úspěšným vinařským oblastem, stejně jako např. dnešní Vihorady, Žižkov, Dejvice, Libeň, Vysočany, Prosek a jiné. Pozůstatkem oněch dob jsou vinné sklepy, původně podsklepení vinařského lisu, které jsou dobře uschovány uprostřed Letenských sadů a název Vinařské ulice.

Ke skutečnému rozvoji obce Bubny však v té době nedošlo, mj. i proto, že byla mnohokrát vypleněna vojsky, která tábořila na Letenské pláni a jinde v okolí. Tak tomu bylo i kolem roku 1741, když pruská a francouzská vojska vyhodila do vzduchu letohrádek Belvedere, vypálila Bubny i Holešovice a jako píci pro koně zkrmila vše zelené vč. vinné révy. To byl konec vinařství v této oblasti, později byla obnovena jen vinice sv. Kláry v Troji.

Holešovice mezi tím dřímaly v místech dnešního předpolí mostu Barikádníků. Malá a nevýznamná ves patřila ke královkému majetku. Obývali ji zemědělci převážně pasoucí svá stáda na nivách a maninách, pravidelně zaplavovaných loukách, vtroušených mezi lužní lesy, které jako jediný ekotyp dokázaly přežívat jarní záplavy.


alt




Etymologicky není původ slova "Holešovice" tak průhledný, jako je tomu u jiných vsí této oblasti - Bubenče (ovenec, ovčinec), Bubnů (viz výše), Troji (podle zámku a ten podle antické Troje) nebo Libeň (libé místo). Nejpravděpodobněji je, že šlo o obec lidí Holešových. Holeš je vlastní jméno odvozené od slov "holý, holec", což mohlo označovat člověka mladého, ještě neochmýřeného, nebo naopak člověka starého, již neochmýřeného. Je-li tomu tak, pak jsou Holešovice etymologicky příbuzné s takovými slovíčky, jako např. hoch, holka, holeň, holínka, holomek, holeček nebo holičky. Jinou možností je, že šlo o označení holého, neporostlého místa, holiny uprostřed lesa.

Ať tak, nebo tak, Holešovice i Bubny začaly hrát významnější roli až v 19. století, když se na místě starodávné obchodní stezky protáhla v 30. letech 19. století tímto územím Severní dráha vedoucí do Litoměřic, Děčína, Podmokel a dále do Drážďan. Pro rozvoj oblasti byla dráha požehnáním, ale současně vytvořila urbanistickou bariéru, která od sebe definitivně oddělila obě obce. Od té doby se vyvíjely každá po svém. Bubny se staly společně s východní částí Bubenče součástí té části Prahy, kterou Pražané znají a uznávají jako Letnou. Holešovice se vydaly výrobní cestou a staly se vedle Smíchova, Libně a Vysočan jednou z výrazných průmyslových čtvrtí a nastartovaly tak svůj dynamický rozvoj, který v podstatě trvá dodnes, když její průmyslové plochy začínají plnit jiné funkce.


alt




Zatímco Letná se chlubí svými školami, muzei, kavárnami a parky, mají Holešovice v talónu přístav, pivovar, jatky, pekárny, sodovkárnu, elektrárnu, nádraží, papírny a jiné užitečné věci. Něco však přece jen mají společné. Když se v polovině 19. století začalo šuškat, že císařpánská kancelář povolí ku Praze připojit jednu obec, začali pražští radní spekulovat. Výsledkem zákulisních jednání bylo spojení nespojitelného, totiž spojení Bubnů a Holešovic rozťatých již tehdy Severní drahou, do jedné politické obce s názvem Holešovice - Bubny. A spekulace vyšla, když se spojená obec r. 1884 stala 7. pražskou čtvrtí (počítejte se mnou - Staré Město, Malá Strana, Hradčany, Nové Město, Josefov, Vyšehrad a hned potom Holešovice - Bubny, ano, dříve než Královské Vinohrady nebo Smíchov). A pražští primátoři to zase měli o krok blíže k Libni, kde měli své letní sídlo.

Pomlčka ze složeného názvu obce Holešovice - Bubny zmizela až v r. 1960, a to i s Bubny. Zůstaly jen Holešovice, což dodnes vytváří zvláštní situace. Vždyť např. od Strakovy akademie (sídla vlády), kde dnešní Holešovice končí, je to vzdušnou čarou stejně daleko do Holešovického přístavu jako na Smíchovské nádraží.

Dnešní Holešovice mají zvláštní esprit. Jejich průmysl je tam všudypřítomný, i když tam už vlastně není. Jen malá část průmyslových staveb byla stržena, ty ostatní se pomalu převlékají do gala a začínají sloužit jiným účelům. Vedle nich pak vyrůstají nové stavby, které přidávají Holešovicím na kráse jiným způsobem.

Zatímco Letná je krásná tím, že se tu střídají všechny stavební slohy 20. století, tím, jak vedle sebe stojí domy rozličných vizáží, a přece jim to spolu sluší, jsou (Dolní) Holešovice krásné tím, jak se tu střídají domy různého určení a stáří, a přece jim to spolu sluší. Jen málokde v Praze najdete takové panoptikum různorodých staveb nasázených na ploše, kterou pěšky přejdete za deset patnáct minut. Je to syrové a je to krásné, ale tu krásu vycítíte jen tehdy, když na ni nebudete spěchat, když jí dáte čas, aby na vás mohla zapůsobit.

Tak to je vše.


 
© Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. - Langweil.info «» Prago.info
Aktualizováno 2.1.2006