Bubenečské okrsky

Ulice v Bubenči

 

O Bubenečských domech

 

Podle ministerstva vnitra ČR je v Bubenči evidováno 93 ulic a 1354 adres. Bydlí tu 22389 obyvatel.

Bubeneč je už od roku 1960 rozdělen mezi dva pražské obvody - Prahu 6 a Prahu 7. Přestože na jeho území leží areály s celopražským významem - Královská obora a Výstaviště - povědomí o něm pomalu zaniká.
Milton CZ



Část Bubenče na Praze 6 je menší, ale žijí v ní v 68 ulicích a cca 770 domech přibližně 2/3 bubenečských obyvatel. Významově splývá s Dejvicemi, dokonce do té míry, že jen malá Pražanů si uvědomuje, že téměř polovina toho, čemu říkají "Dejvice", leží v Bubenči, zatímco tradiční součásti Dejvic - Hanspaulka, Baba, Zlatnice, Bořislavka nebo Šárka jsou vnímány spíše jako samostatné čtvrti. Katastrální hranici mezi Dejvicemi a Bubenčem tvoří ulice Podbabská, Jugoslávských partyzánů, Vítězné náměstí, Dejvická, Jaselská a Pelléova. Vše, co leží od této hranice na východ, je Bubeneč.

V Bubenči má své sídlo řada známých institucí: bývalý Císařský mlýn, historická čistička odpadních vod (dnes Ekotechnické muzeum), řada známých vil (aspoň čtyři z nich patří do "top 10" pražských vil), ministerstvo obrany, Úřad městské části Praha 6, či divadlo Spejbla a Hurvínka v Dejvické ulici, známý pěvecký sbor Bambini di Praga a nespočet velvyslanectví a ambasád.

Bubeneč v Praze 7 má podobný osud. Holešovice poté, co se po roce 1850 spojily v jednu obec s obcí Bubny a poté, co v roce 1960 Bubny definitivně pohltily, pomalu zamlžují i existenci druhé, jižní části Bubenče. Celkem běžně, i v oficiálních materiálech, se např. setkáte s tím, že firma uvádí jako svou adresu Výstaviště v Praze 7 - Holešovicích. Katastrální hranici mezi Holešovicemi a Bubenčem tvoří ulice Milady Horákové a Kamenická, dále jde hranice po okraji Královské obory až k Výstavišti a odtud je až k železničnímu viaduktu hranicí ulice U Výstaviště. Vše, co leží od této hranice na sever, je Bubeneč. V této části Bubenče leží 24 ulic a přibližně 320 domů.

Částí Bubenče, která leží v Praze 7, a jejímiž součástmi jsou i Královská obora a pražské šestce", jmenovitě 55 ulicím a cca 350 domům, které prezentuji na asi pěti stech stránkách a 900 fotografiích.

Přes všechny pokusy zcizit mu identitu a odsoudit jej do zapomnění je Bubeneč zajímavou, krásnou a svéráznou pražskou čtvrtí, se kterou stojí za to se seznámit.

 

Co je to BUBENEČ?


V průběhu středověku vznikla kolem Trojské kotliny struktura osídlení tak, jak je zachována dodnes: Bohnice, Přední Ovenec (dnes Bubeneč) a Holešovice. Předním Ovencem probíhala cesta z Prahy na sever, která překonávala Vltavu významným brodem. Na pravém břehu Vltavy byla založena u tohoto brodu obec Zadní Ovenec (zadní = vzdálenější od Prahy), dnešní Troja.

Přední Ovenec je poprvé zmiňován ve 12. století. Jeho význam byl posílen kolem roku 1268, když byla Přemyslem Otakarema II. založena na území osady Královská obora zvaná Stromovka (Baumgarden). První písemná zmínka o oboře je z roku 1319, kdy zde král Jan Lucemburský dal postavit tribunu pro zamýšlené rytířské turnaje.

Také kostel je v této obci poprvé zmiňován ve 13. století. Jeho původ však je zřejmě starší. Podobně jako v Bohnicích svědčí brzká existence kamenného kostela o tom, že obec nebyla ve středověku bez významu. Těžila z polohy na přístupu ku Praze, blízkosti brodu přes Vltavu a z dvorských aktivit v Královské oboře, kterým poskytovala hospodářské zázemí.

Ve válkách o rakouské dědictví kolem roku 1742 byl Přední Ovenec, stejně jako celé pražské okolí, poničen a vypleněn. Těžce a pomalu se z toho vzpamatovával. Z té doby, konce 18. a první poloviny 19. stol. pochází zbývající stavby starého Bubenče, postavené ještě na středovékém půdorysu obce. Jsou to už jen pozůstatky, které nebyly zasaženy stavbami z přelomu 19. a 20. stol. a soudobou výstavbou sovětského gorodku ze 70. a 80. let 20. století.

Od roku 1766 nese nejznámější bubenečská stavba, hostinec Na Slamníku, svůj tradiční název, tehdy ještě ovšem "Hospoda na štrózoku". Nebylo zde vždy jen selanka. Svědčí o tom např. to, že v roce 1816 byl nájemce hospody, František Albitz, vyhoštěn z Bubenče, protože v hostinci pořádal příliš hlučné zábavy a nedal si domluvit.

Kolem roku 1848 patřil Přední Ovenec do panství purkrabského a kraje Rakovnického. Nesmí vás to udivit, tehdejší kraje zasahovaly hluboko do dnešního území Prahy, ke které patřilo Staré a Nové Město, Josefov, Malá Strana a Hradčany. Tak např. Vyšehrad a Nusle patřily ke kouřimskému kraji.

V německých textech se již obec nazývala "Bubentsch". Z toho je zřejmé, že ke změně z Předního Ovence na Bubeneč došlo již předtím, patrně v průběhu 16. a 17. století. Různé výslovnostní tvary Vovenec, Puvenec, Pobenec aj. se postupně ustálily, patrně i pod vlivem názvu sousední a pro Pražany známější obce Bubny, na konečném Bubenči.

Vybudování předmětského nádraží na drážďanské dráze v polovině 19. stol. podnítilo v oblasti nepříliš vzdáleného Císařského mlýna vznik jedné z nejstarších pražských průmyslových zón. Naštěstí úzká plocha sevřená mezi Vltavu, železnici a Královskou oboru umožnila vznik jen "kapesní" průmyslové zónky, která nikdy nedosáhla smíchovských, holešovických, libeňských nebo karlínských rozměrů. Vedle Císařského mlýna, který byl mimochodem i první českou papírnou, je tu nejdůležitějším areálem stará čistírna odpadních vod v Papírenské ulici, na kterou navázala v 70. letech 20. stol. výstavba nové čistírny na severním konci Císařského ostrova. Naštěstí i tady neumožnily přírodní podmínky další "rozvoj" průmyslových aktivit, a tak zůstal Císařský ostrov zachovám pro rekreační a sportovní účely.

V 19. stol. byl výletní hostinec Na Slamníku vyhlášený zejména velikonoční slavností krejčovských tovaryšů, zvanou Štrózok neboli Slamník, odbobnou nuselské Fidlovačce (ta však patřila ševcům). Součástí slavnosti byl i průvod k nedaleké studánce Světičce, ve kterém byl nesen slamník vyšívaný figurami děvčete a mladíka. Nosil se po vsi a tančilo se kolem něj. Místo bylo vybráno pro blízkost Královské obory, která byla v té době veřejnosti přístupná jen o velikonočním úterý. Pražští krejčí ji společně navštěvovali a v hostinci Na Slamníku měli závěrečné besedování.

O tomto hostinci se také traduje, že se zde poprvé zpívala píseň "Kde domov můj". To se však říká o více místech. Říká se také, že zatímco Slamník vždy patřil českému živlu, v novém hostinci U pramene u bubenečského nádraží, zvaném dnes ponejvíce Saigon, se scházeli němečtí studenti. Cesta mezi oběma osvěžovnami bývala v době národnostních vášní koncem 19. století místem bitek mezi horkými hlavami obou národností.

Dne 26. října 1904 byl Bubeneč povýšen na město a zároveň mu byl dán i znak, namalovaný v privilegiu ze dne 17. února 1905.

Koncem 19. a začátkem 20. století se Bubeneč stal vilovou čtvrtí. Dostatek místa, nedaleká vzdálenost od Prahy, dobré komunikační spojení a neexistence rozsáhlejšího průmyslu v okolí - to byly zřejmě důvody, proč tu jako houby po dešti vyrostly reprezentační a rodinné vily všech známých slohů, tvarů a velikostí. První z těch známých byla Lannova vila, která nese bubenečské č. popisné 1. Některí z vil jsou velmi svérázné a jinde neopakované. Zajímavých a známých vil je tu tolik, že se mi je tu ani nechce vyjmenovávat. Prostě vezměte v neděli rodinku na procházku a projděte cik cak ulicemi Slavíčkovou, Suchardovou, Na Zátorce, U Vorlíků, Ramaina Rollanda, V tišině, Pellého a V sadech a jistě mi dáte za pravdu. Dnes jsou tyto vily z velké části v diplomatických službách.

Prvorepublikový rozvoj zasáhl Bubeneč naplno ze dvou stran. Zatímco severovýchodní oblast zůstala věrná rozvolněné zástavbě se spoustou zeleně, která je jen občas přerušena nízkopodlažními bytovými domy, dostala oblast přilehlá k Dejvicím plný zásah vysoké městské zástavby. Dnes je tato část Bubenče dejvičtější než Dejvice samé a ostatním částem Bubenče se příliš nepodobá. K nejznámějším stavbám tohoto stylu a období patří Vojenský zeměpisný ústav, Ministerstvo národní obrany a Skleněný palác (domy Zemské banky), ve své době nejmodernější obytná stavba Prahy. K méně známým, ale o to zajímavějším stavbám, patří Dimitrovova kolej s kinem Orlík v Terronské ulici, ruské Profesorské domy s pravoslavnou kaplí v Rooseveltové ulici nebo domy knihtiskařů též v Rooseveltově ulici.

Poválečná výstavba se dotkla Bubenče jen málo. Vzniklo několik řad bytových domů v ulicích Ve struhách, Čínské a Albánské a několik málo solitérů, jako např. škola v ulici Ant. Čermáka (dříve nám. Interbrigády) a Bubenečská kolej v Terronské ulici, která doplňuje nedaleký dejvický vysokoškolský areál.

Nejhezčí ale je - čistě subjektivně - ta část Bubenče, ve které jsem vyrostl. I v rámci Bubenče tichý a klidný kout mezi Stromovkou a Terronskou ulicí se spoustou dnes už neexistujících starých tajemných sadů a roklí zarostlých starými hrušněmi. Ještě teď cítím, jak jejich plody chutnaly ...

 
© Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. - Langweil.info «» Prago.info
Aktualizováno 2.1.2006
 

 

{mos_fb_discuss:11}