Katedrála sv. Víta a Pražský hrad patří jistě k tomu nejkrásnějšímu a historicky nejcennějšímu nejen v hlavním městě.
Zvu vás nyní na prohlídku fotografií, které se – možná jen marně – snaží vystihnout ducha, atmosféru a okamžik místa. Vím, je to troufalost. Fotografií tohoto místa existují tisíce a od mnohem zručnějších a věhlasnějších fotografů. Pokud se ale chcete podívat na katedrálu mým okem, jste zde vítáni.

Utopená katedrála

Je pražské listopadové ráno. Od Vltavy stoupá mlha a s ním na obloze stoupá i vycházející slunce. Jak mlha tak slunce postupují vzhůru v úžasné shodě a vytvářejí neuvěřitelné světelné podmínky. Ono příslovečné dobré světlo, které si fotografové tolik navzájem přejí.
Mlha dávno překročila všechny hranice hladin všech povodních a valí se místy, kudy koryto řeky vedlo před miliony let. Katedrála se postupně jako koráb potápí a nakonec zmizí i stěžně věží a třímetrový český lev na samém vrcholu.

Pohledy blízké

Katedrála se tyčí nad vámi jako hora. Obří masa kamene. Jako přízrak. Chrliče z výšky šklebí své tváře připravené plivat vodu či led na lidské mravence hluboko dole. Oblouky gotických oken se navzájem podpírají a hlavní věž se pár minut před nedělním polednem chystá na zvonění.

Pohledy vzdálené

Teď se podívejte na katedrálu a Pražský hrad možná z méně známých míst. Z míst, kde je občas možné uvidět i horu Říp, kde vidíte katedrálu z nadhledu, kde můžete stát o novoročním večeru a sledovat ohňostroj a přát si vše dobré do dalších dvanácti měsíců.

Tady v tomto odstupu už nebudete tak malí.

Genius loci

Podívali jste se vzhůru do špiček věží? Do stropu od oltáře až po rosetu? Vyšlapali jste téměř dvě stě schodů na rozhlednu a shlédli katedrálu z vyšší výšky, než je ona sama? Našli tu díru v plotě a osamělou zahradu, odkud jste uviděli katedrálu poprvé?

A já vám k tomu přeji dobré světlo, pevnou ruku a šťastnou chvíli.