Hraji šachy na jedněch stránkách. Není to hra s počítačem, ale s lidmi, kteří jsou zde zaregistrováni. Sešla se zde dobrá parta lidí, alespoň to tvrdé jádro. Dokonce jsme se již několikrát sešli i v reálném světě.

Před třemi lety jsem psal krátké fejetony o dění na těchto stránkách a o všem, co s nimi nějak souviselo. Fejeton „Jak svého potomka nenaučit hrát šachy“ má ale tak obecnou platnost, že jej mohu zveřejnit kdekoliv a přečíst si jej mohou i nešachisté.

Kromě drobných úprav zveřejňuji článek v původní podobě včetně původních fotografií. Čas trochu pokročil a mému synovi už není sedm, ale skoro deset let. To je ale snad ta jediná změna, která nastala.

 

 

Jak svého potomka nenaučit hrát šachy

 

Nedávno mě zaujala určitá diskuze na jedněch šachových stránkách. Jeden z hráčů v ní hledal partnera pro svou čtyřletou dceru, kterou chtěl naučit hrát šachy. Jeho vysvětlování a poučování tato holčička nebrala vážně, neměla dost trpělivosti, a tak hra s kamarádem přes Internet jí měla motivovat.

Což o to, každý asi chce předat svým dětem to nejlepší, co v něm je. Problém je, že sami někdy netušíme, co to je to nejlepší. Alespoň ti moudřejší o tom pochybují. Řekněme ale, že umění hrát šachy k tomu lepšímu určitě patří. Jenže ty naše ratolesti nějak nechtějí pochopit, co je vlastně pro ně to dobré. Brání se našemu působení a pokud si něco vyposlechnou, tak jen nějaký nepodstatný zlomek toho, co jim chceme předat.

Jsem otcem sedmileté činné sopky strombolského typu, tedy vybuchující „jen“ každých dvacet minut. Je to takový šiřitel chaosu do okruhu jednoho světelného roku, neustálý rebel, který musí na just udělat vše naopak, co se po něm žádá. V podstatě se dá říci, že je hyperaktivní, i když asi existují horší stavy významu tohoto slova. Kdo neví, jak hyperaktivita funguje, ať si půjčí někde živou kozu a jde s ní na nákup do nějakého hypermarketu. Nejlépe do oddělení zeleniny. Trpělivost je přesně na opačném pólu vlastností mého syna. A pochopitelně je velice dychtivý se vše naučit, ale chce vše umět hned. Těžko s ním ale dohrajete i obyčejné Člověče, nezlob se. Po chvilce jej vše přestane bavit.

Také se chtěl naučit hrát šachy. Nedělal jsem si iluze, že se to povede, protože vím, že můj syn sedavé maso prostě nemá. A také ano, nenechal si nic vysvětlit, za chvíli utekl. Nedostali jsme se ani k poznání všech figurek. Přesto jsem po čase zjistil, že je zná všechny a to jak na dřevěné šachovnici, tak ty ploché na obrazovce počítače. U jednoho kamaráda v čajovně jsme začali na veliké šachovnici hrát. Byla to divná hra, nikam to nevedlo. Ale zase jsem brzo objevil, že syn v podstatě zvládá všechny tahy figurek. A dokonce i to nejtěžší, skok koněm. Pochopitelně o šachu stále nic neví, neví nic o strategii a taktice, o tom, jak zahajovat, ale prostě šachy se o něj nějak otřely. Vrcholem bylo, když jsem jej jednou posadil k počítači a on chtěl hrát šachy. Dal jsem mu tedy Fritze – mám tento šachový program, ale moc jej nepoužívám, protože nemám na něj čas – a odeběhl jsem dělat něco jiného. Když jsem se vrátil, k mému údivu na šachovnici stáli už jen oba králové. Můj syn, neznalý prakticky ničeho, dokázal remizovat s Fritzem. Určitě jsem mu nastavil nějako malou obtížnost, ale přesto to považuji za úspěch. Od té doby zase šachy někam zapadly na zadní okraj zájmů. Nechávám to být, buď se jednou vrátí, nebo nevrátí. Ale infekce zanesena byla. Rozhodně nehodlám tlačit na pilu. A jako člověk, který občas pracuje jak s těmi normálními, tak s těmi motorovými pilami, radím totéž každému rodiči.

Mám známého malíře, jeho normální jméno není podstatné, on sám si říká Reon. Na jeho obrazech bizarního světa Argondie se to docela hemží různými šachovými figurami či šachovými výjevy. Zeptal jsem se jej jednou, jestli hraje šachy. Řekl mi, že ne, ale že je hrál jeho tatínek, který mu je ovšem znechutil. Tak vidíte, tatínek tohoto malíře nakonec také zasel to, co považoval za nejlepší. Jeho syn sice šachy nehraje, ale nakonec je zvěčňuje na svých plátnech.

Děti se asi učí jinak, než my dospělí. Věci prožívají a něco utkví a něco ne. Je zajímavé, kolik věcí nakonec umí. Abychom jim neznechutili něco dříve, než mohou sami objevit to kouzlo věcí a vztahů, tak je nutné postupovat pomalu a s vědomím, že ta naše námaha je možná slepá ulička.

Takže až příště zase naše děti nebudou vědět, co je pro ně nejlepší, vzpomeňte si na jedno hezké přísloví: „První půlku života nám ničí rodiče, druhou půlku děti“.

 




© Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. - Langweil.info «» Prago.info