Vysoké Tatry jsou pro mě srdeční záležitost, místo, kam se budu asi celý život vracet.

ŘÍJEN 2006

Viděla jsem je poprvé po jejich nedobrovolné depilaci. Musím říct, že svoje kouzlo neztratily a pokud se na jeseň vydaří počasí, je to tam ta nejhezčí část roku, alespoň pro mě určitě.

Album zde

 

 

DO ROKA A DO DNE ANEB POKRAČOVÁNÍ V ŘÍJNU 2007

 

Den nula, na cestě

Berta

 

Matylda

 

Cesta na východ proběhla oproti mému katastrofickému očekávání hladce, nikdo se nepolil ani nepoblil a do auta jsme se tentokrát dostali na každé benzínce bez problému (a ne jako minule, kdy jsme si zabouchli klíčky ....)

 

 

 

NĚJAKÉ PŘÍCESTNÉ OBRÁZKY

 

Hory už při pohledu zdálky vypadaly jako zahrnuté kopečkem šlehačky, co vám v každým motorestu nasprejují na vídeňskou kávu. Zblízka se to pak stalo zhmotněním Rákosníčkovy mlhy, co by se dala krájet. Nevidno ani prd.

No a pak jsme v té hmle potkali dvě lišky a ani jednu jsme nepřejeli, heč.


U penzionu nás vítala hromada odpadků roztahaných kolem kontejneru. Byl tu na večeři medvěd, minuli jsme ho prý tak o půl hodiny.

Rychlé foto a pryč, co když tu ještě někde je ...

 

Den jedna

Skvělé počasí na výlet, ideální teplota, bezdeští. Na focení katastrofa – mlha přede mnou, mlha za mnou. Kde nic není, ani smrt nebere. A Löverdag nefotí. Možná jsem vám sem mohla hodit deset mléčně bílých fotografií s nějakým vzletným názvem. Třeba Polární den I – X.

Navíc „Němec“ vzal psům s sebou jen prázdnou misku, do který nedal granule. Snažili jsme se je přesvědčit, že kůra, kořínky a větvičky jsou plnohodnotná strava, že i strejda Sitar by byl spokojen. Pak dostali sojový suk. A později ještě jeden, no a co?

Jo a na stanici lanovky Hrebienok právě dozrávají grepy. Ty jsme jim ale pochopitelně nedali. (Ještě nebyli úplně zralý, totiž).

Potkali jsme Japonce. Ale byl jenom jeden. A neměl foťák. Tak to byl spíš asi Korejec.

Vraceli jsme se už za tmy, ideální situace pro nás šeroslepé. Pro urychlení přesunu jsem si nesla v podpaží malou chlupatou kabelku, oblečenou do svetru s písmenem B na zádech. A řeknu vám, tyhle inteligentní tašky s vlastním názorem by neměli vůbec vyrábět, celou dobu frflala ať jí dám na zem.

Nějak mě to vyčerpalo, mám pocit že usnu dřív než si zuju boty, nebo dopíšu tenhle odstav

 

 

Den dva

Naše výletní skupinka, sestávající zatím ze dvou zástupců domácího Slovenska, jedné Češky a pochopitelně dvou satelitů, se rozšiřuje o Manuelu, francouzskou cestovatelku. Původně se chtěla na túru přidat k ostatním účastníkům našeho zájezdu, leč ráno zaspala a nestihla je. Čili jsme ji adoptovali my na celý den.

Frfl. mi z výchovných důvodů odmítl tlumočit, takže propadám panice a náhlému oněmění kdykoli na mě Manu promluví. Naštěstí jde o dočasný jev, později se mi už daří dolovat z deset let starých mozkových závitů anglická slovíčka a po pár hodinách už si ani nevšimnu, že o mých bílých a jejích modrých pramenech syntetických vlasů se vlastně nebavíme česky.

Detail Manu - všimněte si zajímavého piercingu s kamínkem v krční jamce

Trasu jsme započali za sucha, leč pokračovali za mokra na Zelené pleso. Krásné to místo –doporučuji - bohužel toho času převážně ukryté v mlze a hustém dešti. Chvílemi vidno leda tak divnou reklamní lucerničku „Masné Krámy“ pověšenou na boku tamní chaty. Cesta se proměnila v mírnou horskou bystřinu, což se nelíbilo hlavně Bertě, takže tentokrát trumfla v nadávání i Matyldu. Manuela nenadávala, ale svoje jediné ! cestovní boty měla totálně durch.

Na večerní akci „najdi internetovou kavárnu“ se tedy dostavila v obutí ve stylu gejši – bílých ponožkách a plážových žabkách. Splnění mise vypadalo původně beznadějně. Nakonec však Frfl. opravil rozhozené nastavení tiskáren a jiné bazmeky na recepčním počítači v jednom penzionu, kde nám ho pak paní recepční nechala napospas a šla si povídat s našimi psy. Ti byli nafoceni a podepsali souhlas s veřejněním na webu penzionu v sekci významných hostů.

 

 

Den tři

Dle plánu opouštím stále mlžné a deštivé hory, abych zcela mimo plán strávila v nížině 45minut čekáním na opožděný (český) rychlík.

Díky tomu vzniká minifotoreportáž Popradské nádraží.

Vlak nakonec přijel, aby mě vyklopil ve Spišské Nové Vsi.

 

 

Den čtyři, na cestě domů

Tak poslední pohled a jedem. Počasí dnes samozřejmě ideální, jak jinak..

 

 

Zastávka na salaši. Hele, de sem normálně, ty vogo.

Tak pokousání labutěmi už tu bylo, je na čase zkusit něco většího.

 

Naše tradiční zastavení - Liptovská Mara

 

Přícestné obrázky

 

CELÉ TATRANSKÉ ALBUM 2007




© Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. - Langweil.info «» Prago.info