Soutěžní povídka na téma "Deset minut do konce aneb Dva kroky k zatracení" - prosinec 2003 - příspěvek č. 10 „Ach jo, nikdo mě nebere. Všichni se na mně vybodli, až na tebe. Určitě ti můžu napsat vše, co se mi včera přihodilo. Nebo to nebylo včera? Možná, že už se nyní vznáším nad propastí zapomnění. Asi jsem se propadla do hříchu a z toho mě už nikdo nevyprostí. Ne, počkej. Určitě to nebude tak strašné. Počkej ještě chviličku. Já se vzpamatuji. Jenže se bojím, že zbyde těch posledních pár vteřin znovu.
Dobře tedy. Takže včera. Nebo je to táhlý sled událostí, které se mi do mého života vracejí neustále znovu a znovu? No dobře, nebudu dál polemizovat. Prostě budu psát, že to bylo včera a konec. Tečka.
Zrovna jsem si v pohodě četla, když jsem tak nenápadně zvedla oči a podívala se na kalendář. A tam? Tam stálo to prokleté červené slovo: NÁVŠTĚVA. To slovo, které jsem si tam vždy psala výstražnými červenými písmeny, i když bych ho nejraději ze všeho napsala malými šedými mrškami, na které bych vždy zapomněla. Jenže jak vidno, tak ani ty červené kapitálky už mi prostě nemohly pomoci. Tak se mi ty strašné vtíravé osoby, které se mi vrhaly do domu, hnusily, že jsem už i na výstražné názvy zapomínala. Červená se stávala průhlednou a já jsem je přehlížela, jak se jen dalo.
Jenže teď mi to slovo náhle svítilo před očima. Nemohla jsem věřit. Chvíli jsem strnule seděla a pak jsem se znovu podívala jakoby ve snách na datum. 6.12. Vše odpovídalo. Ano, Mikuláš. A čas? Stálo tam 16:00. Bojácně jsem pohlédla na hodiny nad svou hlavou a ručička, která právě přeskočila na číslovku deset, mi málem přivodila infarkt. Ono by se skoro nic nedělo, kdyby se ta druhá malá ručička neblížila závratnou rychlostí k číslovce 4. Poslední vteřiny, kdy jsem si v hlavě sumírovala, že se skutečně nepletu, a opravdu za 10 minut uslyším na dveřích zvonek a vejde návštěva.
Realita ke mně přišla pomalu, ale o to důsledněji. Takže tři, dva, jedna start. Nic nemám, ale všechno musí být hotovo. Takže…
Do spíže. Brambory chybí. Dobře, do mrazáku. Tam nic není. Jen led. Ježíš. Měla jsem přece včera jít nakupovat. Ale ta knížka byla tak zajímavá. Bože, co budu dělat? Rychle na sebe hodím kabát. Ne. Obchod nestihnu. A stejně. Mají zavřeno. K sousedům. Třeba budou mít někdo něco navařeno. Obíhám všechny byty. Zvoním jako blázen. Padesáté dveře. Stejný rozhovor.
„Nemáte nějaké potraviny pro návštěvu? Za deset minut mi mají přijít. Prosím.“
„Ne, bohužel, jsou svátky. Máme jenom pro nás na večeři.“
Všichni se omlouvají. Devět minut. Všichni mě přehlížejí. Není se co divit. Já je přehlížela celý život. Nikdy jsem si jich moc nevšímala. Teď mi to vrací. Já přitom tak strašně spěchám. Nemám ani vteřinu. Hodiny mi pečlivě odtikávají čas.
„Prosím vás,…“ znovu začínám rozhovor. Čekám ty samé odpovědi, stejné odmítavé tváře. Bože. Už jenom osm a půl minuty. Ať se nade mnou někdo smiluje.
Vykukuje ze dveří stařenka. Chudák, třese se strachy, ale, dobrý Bože, ten její vlídný úsměv.
„Ano, pomůžu vám. Mám zrovna navařeno na zítra pro svá vnoučata, ale to stihnu uvařit ještě jednou, klidně si to vemte.“
Nevěřím. Já, která jsem si téhle babičky nikdy v domě ani nevšimla, mám od ní přijmout takový dar? Ale co mi zbývá jiného? Slíbit si, že se příště polepším. Příště ji už určitě pozdravím.
„Mnohokrát děkuju.“
Beru do rukou hrnec. Rychle, popadávám ho za ještě horká ucha. Běžím zpátky ze schodů. Do dveří. Jau. Zase ten zatracený snížený strop. Ještě jednou nahoru. Beru knedlíky.
„Přijďte si ještě pro omáčku,“ volá za mnou stařenka.
Ale omáčka bude muset počkat. Není na ni čas. Nemůžu se zdržovat nějakou zpropadenou omáčkou. Kdyžtak pro ni skočím potom. Možná. Možná budu mít ještě někdy čas. Pochybuju. Teď mám před sebou spoustu dalších úkolů. Takže hurá do toho.
Ježíš. Mám všude hromady prádla. Vím, měla jsem prát. Ale komu by se chtělo, když ještě ve skříni je několik čistých kusů? Stejně to nikomu nebude vadit, když s nikým nežiju. Nevadilo by. Kdyby…kdyby neměla přijít ta zatracená návštěva. Proč jsem je vlastně zvala? Ani nevím. Zvu občas někoho a pak zapomínám proč. Přetrpím návštěvu a mohu se začít obávat další. Zvyk. Zažitý, hrozný, ale prostě tu je. Já s ním nic nenadělám. Konec filozofování. Takže co s tou hromadou? Beru ji do náručí a běhám po bytě. Jako blázen. Kam jen s tím? Nevím. Pobíhám sem a tam. Sem ne. Tady je už narváno. Otvírám skříně. V těch skutečně místo nenajdu. Jsou narvané bordelem, který jsem tam naházela už dávno. Takže co dál? Nic mě nenapadá. Co takhle postel? Ale tam přece není místo.
Spásná myšlenka. Stařenka. Skutečně. Určitě jí nebude vadit, když si u ní na chvíli pár věcí odložím. Znovu běžím do schodů a klepu. Šest minut. Ach. Jak to mám stihnout? Nenápadně myslí urychluji to klepání holí za dveřmi. Otvírá mi její přívětivý úsměv. Běžím do jejího bytu a jen při běhu se ptám:
„Mohu si tady nechat do zítra těch pár kousků?“ Stařenka jen nevěřícně zírá. Nemám čas přemýšlet, kam je hodit a tak je nechávám uprostřed předsíně.
Vracím se rychle do svého bytu. Všímám si hromady bot rozkopaných po předsíni. Nikdy mi to tak strašné nepřišlo. Beru je do náruče. 5 minut. Znovu do schodů. Znovu ke stařence. Už se ani neptám a jen je vysypávám na chodbu.
Tak. Probíhám rychle svým bytem. Začíná vypadat celkem upraveně. Zbavila jsem ho nejhorších hromad. Ale přece jen…Ještě odpadky. Nemám čas sbíhat pět pater. A tak raději jedno vyběhnu. Stařenka má z bytu už skutečnou skládku. Ale ten můj byteček začíná vypadat slušně.
4 minuty. Ještě já. Rychle se češu, převlékám do svátečních šatů a snažím se trochu nalíčit. Upravuju stůl. Svíčky. V pohodě už poslední minutu sedím u trouby a jen ohřívám jídlo. Ještě že jsem si vzala od stařenky při poslední návštěvě ještě ten dort, který měla pro vnučku k narozeninám. Číslovku jsem sundala a vnučka určitě dostane dost dárků. Dort určitě pro jednou oželí a já ho zrovna potřebuju.
Hodiny na věži odbíjí celou. Čekám, až zazvoní zvonek. A skutečně. Přesně v 16:00 hodin zvoní zvonek. Beru do ruky dort, abych s ním uvítala svou návštěvu. Vzpomínám si totiž, že mají přijít skřítci a víly. A ti když je neuvítáte dortem, tak jsou pak celý večer nevrlí a smutní. Já jsem přece ale chtěla, aby se můj byt rozzářil jejich úsměvy. Už teď vypadal hezky.
Otvírám dveře a v nich stojí malá holčička. Udiveně na ni zírám. Kdo jen to může být?
„Jé, vy to tu máte krásné a ten dort je skoro takový, jako dostanu dneska od babičky k narozeninám. Určitě ho už bude mít hotový, i když jsem měla přijít až zítra. A taky bude mít krásně navaříno a uklizeno, to ona má vždycky den dopředu. Moje babička je zlatá,“ ta upovídaná holčička musela být dcerou té stařenky.
„Tvoje babička ale bydlí o patro výš,“ upozorňuju jí nenápadně. Ne, že bych nebyla trochu ráda, že tu bude někdo jiný, komu přijde návštěva naprosto nečekaně. A já se můžu těšit ze svého krásně uklizeného bytečku.
Čekám. Odbíjí pátá, šestá, nikde nikdo. Nevím, co se děje, ale to nevadí. Já se pouštím nadšeně do dortu a výborné večeře. Stejně je ten večer takhle hezčí. Mnohem raději na návštěvy chodím, než že bych je hostila. Víly a skřítci jsou báječní společníci, ale umí vám provést hezké kulišárny, a tak se těm jejich vtípkům raději směju z povzdálí.
Dneska, když tohle všechno zapisuju, tak už mám doma zase bordel. Ten já, jako pidimužice, miluju. Lebedím si v něm. Vzala jsem si vše od té stařenky zpět. Byla tak strašně smutná. Nevyčetla mi nic ani slovem, ale bylo vidět, že plakala. Doufala jsem, že jsem jí alespoň pomohla od návštěv. Třeba už ji vnučka nepřijde navštívit. Určitě nesnáší návštěvy stejně jako já. Už jsem najezená, takže jsem alespoň nemusela nakupovat. A proč jsem probůh včera tak spěchala?
Koukám, že je právě 16:00. Hodiny odbíjí. A co to? Zvonek na dveřích zvoní. Zvedám oči ke kalendáři a náhle vidím, že ten nápis je na 7.12. Ne, určitě jsem se včera nespletla. To museli být ti zpropadení skřítci. Zase mi provedli takovou neplechu. To nemám uklizeno, navaříno. Takže si můžu být jistá, že mě potrestají tím nejhorším trestem. Budu muset přijímat jejich návštěvy denně, budu jim muset dělat poskoka a nebudu celý rok pozvána na žádnou oslavu. Ale patří mi to. Stařenka nebude mít návštěvy a já jich budu mít zase víc než by kdo chtěl. Připadá mi, že jsem se přiblížila jednou nohou k peklu. Nebo snad oběma?
Ten zvonek se nedá vydržet. Určitě si namontovali zesilovač. No jo, vždyť už jdu…




© Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. - Langweil.info «» Prago.info