Soutěžní povídka na téma "Deset minut do konce aneb Dva kroky k zatracení" - prosinec 2003 - příspěvek č. 9 I.
Kancelář s oprýskanými tapetami páchla vajgly z nevysypaného popelníku a něčím, co příchozí správně odhadl jako becherovku. Příliš mu to nevadilo. Potom, co si před půl hodinou vrazil do žíly jehlu na jedno použití, mu nevadilo skoro nic.
“No problem….” řekl Marek, vzal fotografii a zvedl ji proti světlu, druhou rukou si zapálil Marlborku a rozkašlal se, pach jedinečné kombinace bylin a alkoholu zesílil. „Cigaretu?” Návštěvník zavrtěl hlavou.
„Takovej případ jako ten váš je běžná rutina, vyřešil jsem jich desítky “ ve srovnání se zanedbaným interiérem to neznělo nijak přesvědčivě. „kontaktoval jste policii?”
„Policajti jsou kreténi.” řekl muž v křesle. „to by nemělo smysl.”
„Máte pravdu, “ Marek se držel několika základních pravidel, i když měl něco vypito. V první řadě k nim patřilo neodporovat klientovi přestože se mu nelíbil. Tenhle určitě nevypadal jako obvyklý zákazník detektivní agentury, jenže jak vlastně obvyklý zákazník vypadá? Netušil, zatím jich moc neměl. Seděl proti němu v odřené kožené bundě a orvaných džínách. Značkových, ty hadry určitě pamatovaly lepší časy. Mohlo mu být něco přes dvacet, s vyholenou půlkou hlavy, z druhé mu do vyzáblého obličeje padaly zamaštěné prameny rezavých vlasů. Okousané nehty. Šedé oči nehnutě zíraly do Markovy tváře. Feťák, pomyslel si Marek. Becher otupoval pozornost a zákazník nevypadal sjetě, ale přesto….na tohle měl prostě čich. Namodralé bankovky se rozlétly po stole a mladík vstal. U dveří se otočil.
„Je to moje sestra, chápete? Najděte jí!” řekl a znělo to jako rozkaz.

II.
“Vypadni!”
Volný pád. Plachtil několik metrů a pak tvrdě přistál, ve špinavé kaluži na chodníku před barem. Marek poslepu hrábl do louže a rukou si přejel obličej, zbarvila se rudě. Krev mu tekla z rozbitého nosu, dřepěl nechápavě na mokré zemi a hlava se mu točila po fackách a chlastu, který do sebe nalil. Nad ním posměšně blikal červený neon v podobě srdce. Svou horní polovinou připomínal vystrčené pozadí, nepamatoval si čí. Nepamatoval si skoro nic……
Seděl v parku na lavičce a klepal se zimou. Svítalo.
Neměl ani tušení kolik dní byl v lihu, hlava mu třeštila a neviditelní permonící bušili ostošest. Chtěl vyndat kapesník, nahmátl v kapse zmačkanou fotku, podíval se na hodinky a v mozku se mu rozsvítilo. Zaklel. Večer měl přijít ten feťák s přebarvenou hlavou, nevěděl proč, ale měl z něj divný pocit. Snad to jméno, i když jmenovat se stejně jako někdo na ministerstvu ještě nic neznamená. Shoda jmen. Něco mu říkalo že to tak není a ten zmetek může mít dlouhé prsty, přijít o licenci by bylo to poslední……..
„nevim, jdi do hajzlu fízle, neznám, di do prdele...........už ho to přestávalo bavit. Prolezl všechna místa kde se slejzali, obcházel partičky povalující se u eskalátorů, pajzly, nádraží…..di do hajzlu fízle…….Dal by si aspoň pivo…..
Ukazoval fotku. Odvraceli oči, vychrtlá holka se chvatně zvedla a mizela k WC.
„Počkej, znala jsi jí, řekni mi o ní něco…..“
Zůstala stát.
„Odnesl ji čert.” řekla a zahihňala se.
„Cože?”
„Stejně si to zasloužila, kráva jedna…”
„Jakej čert?” nemělo cenu o tom polemizovat.
„Mrňavej, starej, hnusnej. Děsně smrděl.”
„Zavři hubu Číno, dyť je to fízl.” oprášila si kapsáče a přistoupila k nim. „Hele……..”
„Ty zavři hubu.” oči jako studánky se obrátily k Markovi, „Něco ti řeknu, nebyla první, on si tady prostě chodí a vybere si holku. Holku kterou si sebou odnese do pekla,” začala se smát, „nekecám, viděla jsem ho, vypadal jako krysa. Dej mi ňáký prachy!”
Prohledal si kapsy. Trochu marná snaha po třídenním tahu.
„Nemám….”
„Tak si vyliž prdel!”
„Počkej, třeba jí chce zabít.”
„No a co, stejně už byla mrtvá.” protáhla se kolem něj k záchodkům a ta druhá se rozběhla za ní. Bezmocně zaťal pěsti.

III..
„Vypadal jako krysa.”
„To je všechno? Jseš si jistej že je v archívu? Tohle může trvat dost dlouho…..“
„Poslouchej Tomáši, já nevím, ale ta holka třeba ještě není mrtvá….“ Tomáš se ušklíbl. Bylo jasné že by se na něj vykašlal, kdyby…….vědět něco na někoho se vždycky hodí. Fotky se bleskově střídaly jedna za druhou, bolely z toho oči.
„Počkej!“ Obličej na fotografii patřil muži, vyzáblá, krysí tvář s potměšilým pohledem. Brázda Antonín, 3.9. 1947, trvalé bydliště v …., zaměstnanec……, 3 roky za….
„Dělej, nemůžu tam zůstat hodinu……
“To stačí!“ najednou si byl naprosto jist.
Tomáš odpojil modem, „…….už sem radši víckrát nelez.“

IV.
Ležela stočená do klubíčka na podlaze a beton jí tlačil do vystouplých žeber. Hubená a bledá, s rukama až po lokty rozpíchanýma od jehly. Brečela. Vždycky brečí. Posvítil si baterkou a viděl úzká, otřásající se ramena. Původně jí chtěl dolů hodit deku, ale pak si to rozmyslel, stejně by jí zasvinila, udělají to pokaždé. Za pár dní s absťákem. Znechuceně se ušklíbl, nelíbila se mu. Nikdy se mu před tím žádná nelíbila. Představil si stočený koberec v kufru auta, přehodí si ho přes rameno a vejde do dveří. S nevěstou. Přenese ji přes práh, tak se to přece dělá.
“Ty svině.” vykřikla a zdvihla k němu uslzený obličej, ve světle baterky vypadal jako maska. “Svině, svině….pusť mě….ty hajzle….” poklop s bouchnutím zapadl..

V.
„Pane Brázda!“
„Jděte pryč!“
Příšerný smrad. Cítil to už z dálky, když přijížděl po silnici k budově kafilerie, oplocené zeleným pletivem s tabulkami – Zákaz vstupu nepovolaným osobám -. Uvnitř puch zesílil k nevydržení. Muž s krysí tváří a s vidlemi v rukou se otočil, v místnosti za ním bylo šero a v přítmí zahlédl pomalu běžící pas. Kravská noha s kopytem z něj visela dolů a muž zdvihl vidle.
„Tady nemáte co dělat!“
Marek vykročil k němu, bota mu uklouzla ve vrstvě mastnoty, instinktivně mávl paží kupředu. Táhlo ho to za rukáv saka. Hrabal po zakrváceném pasu a pokoušel se zachytit, nohy mu klouzaly v loji na podlaze, trhal rukávem ve snaze se vyprostit. Zubaté soukolí, krysí tvář s potměšilým pohledem. Cvak!
Krčil se v předklonu a prudce oddechoval, … krysák čekal s rukou na vypínači.
„Zmizte, chcete mě přivést do maléru?“

VI.
„Našel jste ji?“
„Ještě ne, ale….“
„Za co vás platím, člověče?“ Podrážděný hlas na druhé straně.
„Něco mám, nebudu o tom mluvit do telefonu, ozvu se.......“ položil to, než dokončil větu.
„Trhni si…“ seděl v autě a čekal….nuda k uzoufání. Kdyby tak měl kapku bechera, hospoda nebyla nikde nadohled, stejně by…….Muž s obličejem krysy vyšel z domu a zamkl za sebou dveře. Marek zaslechl zvuk startéru a zpozorněl. Světla vozu se stočila na hlavní silnici, zařadil rychlost a pomalu se rozjel.

VII.
In nomine Dominus… Nápěv se zdvihal a znovu klesal, vykřikován neškolenými hlasy, ozvěna jej od kamenných stěn navracela zpět. Čepel nože se zaleskla v matné záři svící. Plamínek na konci knotu zaprskal a ohnul se v závanu ledového dechu. Páchly sírou, vysoké černé svíce rozestavené kolem katafalku, tyčícího se uprostřed pěticípé hvězdice. Pentagram. Magické znamení. Rudé čáry na šedé dlažbě krypty a černé svíce v jeho rozích, rudé čáry narýsované krví. Stékala na zem v tenkých pramíncích, kapky rozstřikující se po dlaždicích jedna po druhé. Asi tomu věřil, musel tomu uvěřit, jinak by sotva dokázal pozvednout ostří a bodnout. Poprvé, podruhé………. In nomine Satanas!
Svíjela se na železném stole. Pochopila. Stáli nad ní, vysoká žena s vráskami kolem očí, povadlé maso se jí chvělo na stehnech. Muž s holou hlavou a krvavýma rukama, mezi ně se vecpal ten třetí, s krysí tváří a shlíželi na ni beze slova. Vytřeštěnýma očima sledovala hrot nože, zdvihající se nad ní v pravidelném rytmu. Znovu a znovu….nejdřív necítila nic, příliš šokovaná vším co předcházelo, chtěla nazdvihnout hlavu, ale železný pásek připevněný kolem čela to nedovolil. Nedokázala se podívat mezi svá stehna, lepkavá tekutina zasychala v koláči sražené krve. Proč? Přece už dávno nebyla panna. Nesmyslné myšlenky.
Čepel vnikla do jejího těla a bolest udeřila plnou silou. Jekot pronikl ucpanými ústy. Už nedokázal čekat. Vrhl se na ni aby dokončil co začal, nahá, škubající se těla v gejzíru krve, stříkající až ke stropu z probodené tepny. In nomine Satanas! V hlavě jí cosi vřísklo hrůzou, dávila se a dusila rozkousaným roubíkem, nespolykanými slinami a zvratky, proudem krve ze svého vlastního hrdla, než poslední úder nože zastavil prudce tepající srdce. Smrt.
Svěrače povolily. Závoj jí zastřel zrak a milosrdné bezvědomí zatemnilo mysl. Přestala vnímat. Jeho pohyby, jejich výkřiky. Rudá clona krve padala dolů jako kapky deště. Smrt se vznášela nad nimi. Svíjeli se před ní ve zmítajícím se propletenci, dokud zhrouceni vyčerpáním nezůstali ochable ležet na studené zemi, v kaluži tmavé stydnoucí krve.

“Co koukáte, Majerová, běžte mu pomoct!” veleknězův nevrlý hlas se nepříjemně rozléhal mezi stěnami krypty. Mimoděk ho ztlumil. Cítil prázdnotu, jako vždycky když bylo po všem. Majerová odtrhla pohled od kouřící rudé louže, pomalu zatékající do spár mezi dlaždicemi, odhodila nasáklý hadr do kýblu v koutě a nacvičeným pohybem uchopila mrtvolu za nohy. Udělala několik kroků k žebříku a řídké sádlo na povislém břiše se jí rozklepalo. Odporné, blesklo mu hlavou. Mimoděk si vzpomněl na noc, strávenou tehdy v jejím bytě, jedinou a poslední a otřásl se. Hnusná…... Nikdy by toho nebyl schopen, kdyby…..Ukázala mu cestu. Potřebovala ho, stejně jako on potřeboval ji. Znechuceně zíral na hýždě plné celulitidy a žilnaté, promodralé nohy, stoupající k padacím dveřím svatyně, do chřípí ho udeřil pach sražené krve, spermatu, moči a exkrementů a žaludek se mu zhoupl. Přitiskl si dlaň na ústa a s namáhou polykal hořké žaludeční šťávy, deroucí se jícnem nahoru. Vylezl po žebříku a zabouchl za sebou poklop, ruce se mu třásly když otočil rezavým klíčem v zámku. Už aby byl venku, nutně potřeboval na vzduch…
Brázda s Majerovou na něj čekali ve sklepní kóji, igelitovou plachtu rozloženou na podlaze. S odporem si oblékl šaty na ulepené tělo, smrděly dezinfekcí ze secondhandu, ale kam by přišel, kdyby je měl kupovat někde v konfekci, ty hadry stejně ještě dneska spálí v kotli. Podíval se do střepu zrcadla pověšeného na hřebíku, z popraskané, matné plochy civěl bílý obličej, leknutím nadskočil. Napůl seděla v koutě a dívala se přímo na něj. S otevřenými ústy a vytřeštěnýma očima. V duchu zaklel, tohle přináší smůlu, proč ji aspoň nepřikryli, ………
”Dělejte….” Utrhl se na ty dva, lhostejně přihlížející. Zrůdy.
Brázda přistoupil k mrtvé a jeho ruka se chtivě dotkla křídově bílého zápěstí. Podíval se na něj a pocit na zvracení se vrátil. Teď už věřil, že tělo neskončí v kafilerii hned ráno. Jednu z nich prý měl doma celý týden. Ne, nesmí na to myslet, nebo se opravdu pozvrací.
“Tak dělejte!” vzal v rohu starý věšák a svícen a šel po rozvrzaných schodech za nimi, jak ji vynášeli zabalenou v plachtě a odřeném koberci. Kdyby je někdo potkal, vypadalo to skoro že stěhují krámy ze sklepa, ale v prastarém domě na spadnutí už roky nikdo nebydlel. Ušklíbl se. Barák, dávno určený k demolici přežíval z jeho vlastní vůle, spis utopený na dně šuplíku se jen tak na světlo nedostane. Vyšli. Venku byla tma. Podle kalendáře a Majerové byl dnes pravý úplněk, ale obloha byla zatažená a na černém nebi nebylo vidět ani hvězdičku. Brázdova otřískaná stodvacítka čekala za rohem, postavil věšák na zem a přidržel zprohýbané víko kufru. Zaklaplo a koberec se ztratil z jeho zorného úhlu.
“Tak zase za měsíc. Pošlu zprávu.” Majerové šla pára od úst když promluvila, listopad se hlásil přibývajícím nečasem. Jen přikývl. Brázda bez rozloučení nasedl do auta, motor neochotně naskočil a koncová světla v rachotu prorezavělého výfuku zmizela za rohem. Blbec, jednou ho s tím křápem zastaví policajti. S mrtvolou v kufru. Náhle mu celý dnešní večer připadal absurdní, rychle uhnul očima před vilným pohledem té přestárlé nymfomanky a vyrazil opačným směrem liduprázdnou ulicí, s vyhrnutým límcem proti sílícímu větru……………..
Velekněz zíral do prázdna ….přejel si dlaní nenáviděnou pleš….on přijde a život se změní, …představil si sám sebe s hustou kšticí tmavých vlasů a pronikavým pohledem. Telefon zazvonil, velekněz sebou trhl a vyšel z kanceláře na chodbu. Co se děje, vždycky posílala jenom zprávy.
„Musíme se sejít, je to důležité, ve tři u mě.“ Píp, píp……..Nestačil se ani zeptat…..Divný pocit mu sevřel hruď. Měl by…… stejně už je nebude k ničemu potřebovat, ani jeho ani tu brécu. Hnusili se mu. Vrátil se zpátky a sáhl do šuplíku. Adresa na složce….určeno k demolici. Všechno zmizí, všechno. A i kdyby objevili kryptu…..nikdy by na něj nemohli přijít. Ti dva neznali jméno, neznali nic, jen číslo. Dokonalé.
Položil spis nahoru na ostatní.

VIII.
Měsíc nebyl vidět na nebi už několik dní. Zatažená obloha v podvečer ztmavla a studený vítr se proháněl ulicemi.
„Ten chlap byl fízl, na to mám nos.“ Brázda přešlapoval v předsíni. Nepozvala ho dál, stála mezi dveřmi pokoje a mračila se.
„Teď nemůžeme přestat, kruh se uzavírá.“ nahnula se k němu. Ucítil slabý závan tuberóz a v duchu si odplivl – stará čarodějnice …..
„Nemám chuť se dostat zase do lapáku, užil jsem si tam svoje….“
„On to nedovolí. Přijde a všechny nás spasí!“
„Přece doopravdy nevěříte těm nesmyslům? Poslouchejte dámo, co se mě týká, já jsem tady skončil!“
Ruka s obuškem se mihla za závěsem, Brázda se bezvládně sesunul k zemi. Sklonila se k němu.
„Mám ho dorazit?“ veleknězova pleš se leskla potem.
„V žádném případě, budeme ho potřebovat! Za chvíli přijde k sobě, podejte mi ten koberec….“ narovnala se s znechuceným výrazem v obličeji. „To je hrůza, jak ten chlap smrdí.“

Marek civěl na vchod domu, do kterého Brázda vešel, kýchl a pak rychle zaostřil dalekohled. Vizitky na zvoncích se přiblížily skoro na dosah. Nic neříkající jména …..najednou se zarazil…Horoskopy. Věštby. Cedulka beze jména. Na schodišti se rozsvítilo světlo, ale ze dveří nikdo nevycházel. Kruci zadní vchod. Opatrně se rozjel. Holohlavý muž a žena v černém plášti vlekli k Brázdovu autu srolovaný koberec, Marek se sehnul pod palubní desku. Spokojeně se ušklíbl. …… Motor škodovky naskočil, otočil klíčkem v zapalování. Stodvacítka zahnula do vedlejší ulice, opatrně se zařadil do pruhu.
„Slyším,“ hlas v telefonu byl slyšet jako zdálky. „Jasně, sejdeme se u…., “ přistoupil na křižovatce.
Zaparkovali v bloku starých domů, tak akorát na spadnutí, páska přes ulici mu dala za pravdu. Určeno k demolici, Škodovka stála za rohem. Čekali. V domě zaklaply dveře, odlepili se od zdi.
Tmavé dlouhé chodby v domě bez proudu, s vymlácenými okny, dávno vybydleného cikány. Tenký kužel světla z baterky osvětlil vyražené dveře sklepních kójí.
„Poslechněte, jak je tady chcete najít?“ netrpělivě mávl rukou, pach zatuchliny a shnilých brambor přerazilo něco jiného….nasládlý puch spáleniny a rozkládající se krve, kafilerie, nedalo se na to zapomenout. Jako tenkrát v nemocnici, když omylem nastoupil do výtahu svážejícího mrtvoly do márnice. Cítil ten smrad ještě týdny potom, co se vrátil domů.
„Jdeme…“ sestupoval dolů po kamenných schodech a feťák mu dýchal na krk. Černý obdélník ve zdi a hromada krámů naházených bez ladu a skladu. Obešel spadlý regál, padací dveře v podlaze trčely přímo vzhůru..
.„Připraven?“ ani nečekal až přikývne.

IX.
„In nomine Dominus!“ Veleknězova bledá tvář se leskla v kalném světle černých svící. Tančící stíny na podlaze pokreslené krví. „Vejdi! Ó Satane!“
Byli dva. Vtrhli dovnitř padacími dveřmi, ten jeden s revolverem v ruce.
„Přestaňte!“ zařval. „Jménem zákona!“
„Já jsem to říkal!“ zaječel Brázda a vrhl se k žebříku, výmluvný pohyb hlavně ho přimrazil na místě. Šílenci, blesklo Markovi hlavou. Stáli jako sochy v černých kápích kolem železného stolu s lidskou obětí. Nesmyslnou kulisou toho všeho byly hadry s kýblem vody, koště a kanystr v rohu krypty. Došlo mu proč.
„Je to ona?“ nepotřeboval se ptát, ale feťák kývl. „Tak na co čekáte slezte tam a rozvažte jí!“
Mladík se nepochopitelně zasmál a sjel dolů po strmém žebříku, Marek stál nahoře, držel zbraň v ruce a ty cvoky v šachu. Postavy z apokalypsy, za hranicí absurdity, stěny krypty počmárané klikyháky a sirný smrad z černých svíček. In nomine Satanas. Feťák se skláněl nad dívkou v poutech, vyrval jí roubík z úst…….
„Nééééééé….“ vřískot zaplnil kryptu, s křikem se zmítala na stole.
„Co blázníte, člověče??“
Držel nůž v ruce, mával s ním nad ní a hlas mu přeskakoval vzteky. „Svině…. svině, ty zasraná kurvo!!!!“ Nechápal. Nenapadlo by ho, že má u sebe zbraň. Proč?!! Pro tohle ji měl najít?! Krev vystříkla. Ani si neuvědomil co dělá, zamířil a zmáčkl spoušť. Vedle. Hluk výstřelu se znásobil ozvěnou a kulka se s hvízdnutím odrazila od zdi. Malý muž s krysí tváří zaječel a padl k zemi, z prostřelených zad mu tekla krev. Feťák se otočil s rozšklebenou tváří a bodl. Dívka zavřeštěla a z druhého výstřelu zalehly uši, černá díra ve spánku vyholené hlavy zela jako kráter. Trefil. Feťák ležel na zemi a jeho oči vyhasle zíraly ke stropu, Markovi stékal ledový pot po zádech. Ještě nikdy……neměl čas přemýšlet jaké to je někoho zabít. Vlastně to bylo snadnější než na střelnici. Seskočil ze žebříku s revolverem v natažené ruce.
„Nehýbejte se. Nikdo! Ani krok nebo budu střílet!“ Dívka zasténala, přistoupil ke stolu a nahnul se nad ní, hluboké rány v hrudi nevěstily nic dobrého.
„Ještě žije.“ řekl vlekněz a jeho hlas zněl dutě. „Ještě je naděje.“
Marek zdvihl hlavu. „Přestaňte blbnout, proboha. Dostane se z toho, jestli hned seženeme doktora.“
„On přijde.“ pronesla žena a v nepřítomném pohledu neviděl nic než šílenství. „Udělejme to dokud je čas!“ Vrhla se na něj s koštětem v ruce, až když se mu konec násady zabořil do žaludku, pochopil jak nebezpečná je to zbraň. Dřepěl na zemi a lapal po dechu. Čepel nože ve velknězově ruce se mu mihla před očima. Konec, napadlo ho, šílenej, blbej konec, ……Vystřelil. Terč v podobě hlavy….na dva metry…. Hladká pleš a malý otvor uprostřed, velekněz se bez hlesu skácel dozadu a porazil tu ženu. Odhodila ho od sebe jako balík slámy a hmátla po noži…..
„In nomine Satanas!“ .
Nečekal a znovu zmáčkl spoušť, rudá skvrna se rozlila po hábitu, věřil že padne, ale řítila se přímo na něj, ostří ho švihlo po krku. Prásk! Střelil zblízka, prach jí ožehl tvář a kulka vyrazila oko, krev mu stříkla do tváře, odkutálel se stranou, jen vteřinu před tím než těžké tělo dopadlo na podlahu. Vstal a cítil snad všechny kosti v těle. Polkl. Čtyři mrtví. Nehýbali se. Nikdo z nich. Nenašel v sobě sílu, aby se přesvědčil že jsou opravdu po smrti, jen doufal že to tak je.
Dívka tiše zasténala, mátožně došel k ní a uvolnil jí pouta.
„Musím nahoru, tady není signál, seženu sanitku, vydržte…ještě chvilku, prosím…..“ chytila ho za rukáv, křečovitě zaťaté prsty by musel rozpáčit násilím. Položil jí ruku na čelo.
„No tak…..Zuzano….,“ jméno se mu vybavilo v paměti, pokusil se vyprostit látku ze sevřených prstů.
„Udělal mi to poprvé když mi bylo třináct…“ netečně zírala na ležící těla. Musel se k ní naklonit, aby porozuměl…
„A potom už pořád, nechtěla jsem, vždycky mě zmlátil. Matka to věděla a fotr taky,“ vyslovila ta slova s nenávistí, „věděla to a neudělala nic. Hlavně aby se to nedozvěděli lidi, aby z toho nebyl průser v novinách. Fotr zvíře na ministerstvu a synáček tohle…kupovala mi věci, hadry …abych byla zticha.“ odmlčela se, teď nebyl schopen odejít.
„Začal brát drogy, možná je bral už předtím, já nevím, péčko a tak. Zkusila jsem to taky a bylo to trochu lepší, zezačátku, ale…..já ho nenávidím…..“ vykřikla a rozkašlala se, proud krve vystříkl a kostnaté prsty se mu zaryly do zápěstí. Kapesníkem se neobratně pokoušel zastavit krvácení.
„Sehnala jsem tu jehlu, dalo trochu práce ji vrátit do obalu, aby vypadala jako nepoužitá, dával si pozor, vždycky byl srab. Bylo mu blbě a nechal si udělat test. Utekla jsem z domova a jenom doufala, že se nakazí a pojde. Byla jsem tak pitomá….“
„Nakazil se.“ řekl. „A taky pošel. Bude to dobrý…..vydrž, seženu pomoc.“
Ztichla. Podíval se na ni….. šedé oči obrácené v sloup. Hubený obličej zešpičatěl a Marek štítivě ucukl pod dotykem studené pleti. Chvíli bojoval s odporem a pak stiskl prstem tepnu na krku. Nic. Pach smrti se vznášel kolem. Měl by jí něčím zakrýt, strnulý pohled ho děsil, nedokázal by jí zatlačit oči. Sáhl po hadru a na rukou měl krev. Její krev. Kruci, určitě byla taky nakažená, sakra….vrazil ruce do kýblu se špinavou vodou a horečně se myl, záděry za nehty….sakra…..zvedl oči.…..zíraly na něj slepé zraky mrtvých………..
V záchvatu paniky přeběhl kryptu a začal šplhat po žebříku, natáhl se a rukou zachytil víko padacích dveří. Dva kroky a všechno bude minulost…..

X.
Chladivý závan studeného vzduchu mu dýchl do tváře. Vyhoupl se do otvoru ve stropě…….aúúú…v příští vteřině řval bolestí, padal dolů, s krysími zuby zahryznutými v lýtku. Padal a pod sebou viděl oči šílence. Dopadl tvrdě na muže v hábitu a slyšel jak zapraskaly kosti. Hlava mu bouchla o kamennou dlažbu. Záblesk černé svíce……….
Probral se z bezvědomí, svičky dohořívaly. Otevřel oči, dotkl se zátylku a prsty se mu slepily krví, neskutečná bolest ve spáncích, jako kdyby pařil týden v kuse, pokusil se zvednout hlavu a všechno se s ním zhouplo. Ležel na zemi v pozvracené košili…… černá mlha se zdvihla, tvary dostaly skutečný rozměr a bolest……. otřes mozku, pamatoval si jen žebřík. Vytřeštěně zíral na krysí zuby pod ohrnutými pysky, zaťaté do lýtka v poslední křeči. Revolver ležel o kus dál, lezl po zemi a za sebou vlekl bezvládné tělo, pach moči, zvratků, krve a exkrementů….vzlykal vzteky i hrůzou a třískal hlavní do žlutého chrupu, …..pusť se ty svině!!!.......... až se kousky rozletěly po zemi, zalitý potem zíral na úlomek prožraný kazem, vypadal větší a větší a……
Mdloba přešla stejně jako předtím, možná mu bylo trochu líp, doplazil se do rohu krypty a namočil tvář do vody v kýblu, smrděla……..pokusil se vstát a bezmocně se znovu zhroutil na zem, noha natekla jako konev. Zatracenej kotník… Překonal nucení zvracet a zdvihl oči ke krucifixu, pověšeném na zdi vzhůru nohama. Nezbytná součást satanských orgií….Satan seděl nahoře, na černém dřevě kříže a pohrával si s ocasem, provléknutým mezi chlupatýma nohama. Marek si nechápavě protřel víčka a popolezl blíž. Nesmysl. Halucinace po ráně do hlavy. Rozhlédl se kolem, všechno ostatní leželo tam, kde předtím. Zamrkal a podíval se znovu, seděl tam pořád. Malý a rezavý, kozí rohy na šeredné hlavě se kroutily, jeden nahoru a druhý dolů. Marek mávl rukou, představa nezmizela…žluté oči na něj bez mrknutí zíraly z výšky a bylo v nich tolik zloby, až mu přejel mráz po zádech. Ta baba měla pravdu. On přišel. Revolver ležel na zemi pár centimetrů od něj, sevřel pažbu a zamířil. Výdech a ruka se zklidní, pomyslná čára mezi muškou a cílem…. teď! Udělalo to cvak. Tak dost! Přeci se ještě nezcvokl. Satan zmizel a kryptou se rozlehl mečivý smích. Náhle pochopil. Delirium! Delirium tremens. Blesklo mu to hlavou. Hektolitry chlastu, okna jako výkladní skříń. Muselo to přijít…. Pryč!!! Jediné slovo mu dunělo v hlavě. Plazil se po čtyřech přes ležící těla a ze zdi se na něj šklebila Satanova tvář.

XI.
Náklaďáky se sjížděly na sedmou a střelmistrova parta dávno skončila s prací .
“Všichni na místa. Za deset minut to odpálíme. Prošli jste všechno?”
Muž v bílé přilbě mávl rukou. V tom nečase by tam nelezli ani bezdomovci.
“Jasně, šéfe, v tom baráku není ani myš.”
Hlouček zvědavců se shromáždil na druhé straně ulice, za páskou ohraničující nebezpečný prostor.

XII.
Horečně lezl po žebříku a přitahoval se rukama, poraněná noha se bezvládně kymácela a narážela o špricle, Satanův pařát mu do ní vrazil rozžhavený dráp. Vykřikl. Bodavá bolest zesílila k nevydržení. Bota mu sklouzla, sjel s rachotem o několik příček, křečovitě se zachytil a skučel bolestí. Ksakru. Provlékl paži a zavěšený na žebříku se pokoušel odehnat černé mžitky před očima. Do hajzlu, hlavně nespadnout. Dobře věděl že by se zpátky už nikdy nevyškrábal. Zrak mu padl dolů na bezvládná těla, kaluže stydnoucí krve se smísily v jednu. Rudé moře. Žebřík se zakymácel a Marek sebou trhl. Překonal hrozící mdlobu a znovu se drápal vzhůru……

Střelmistr se podíval na hodinky.
“Dvě minuty.”

Vylezl až nahoru a sípavě oddechoval. Jeden panák, kruci, jen jeden, postavil by ho na nohy. Násilím odvedl myšlenky od alkoholu a podíval se vzhůru. Železný poklop nad ním vážil snad čtyřicet kilo. Kdyby jen tušil… nikdy by ho nenechal za sebou zapadnout. Za chyby se platí. Teď už to věděl. Možná tím nejcennějším. Nechtěl na to myslet. Satan se pohupoval na rameni krucifixu a poškleboval se jeho pachtění. Visel na žebříku a vší silou se opíral do poklopu, jedna, dva, tři! Zabral a poklop se nadzvedl o dva centimetry….
„Tři, dva, jedna! Pal!“ Čumilové zírali se zacpanýma ušima. Odpalovací zařízení sepnulo obvod. Satan se rozesmál. Třicet náloží perunitu explodovalo v jediném okamžiku. Mohutná stavba se v oblaku prachu složila do sebe jako domek z karet.…. Zapřel se do víka silou, o které dosud neměl ani tušení…...
Satan prošel stropem a lehkým dotekem kopyta roztříštil sloup podpírající klenbu……… tuny kamene se sesuly na poklop. V rachotu padajícího zdiva zanikl Satanův smích.

„Dobrá práce!“ střelmistr s hlavním inženýrem si podali ruce a motory odklízecích mechanismů naskočily. „Bude jim trvat tak tři neděle, než to všechno zmizí.“

XIII.
Ďábel seděl na zemi v koutě a slepě mžoural do bílého světla. Kužel přejel z jednoho konce krypty na druhý…………
„Do prdele!!!!“ výkřik předešel dávivý zvuk a přeskakující zmatené hlasy,
„…….sanitku….….policajty…. a do hajzlu……já tam …… …proboha to je smrad…..“
Ďábel seděl na zemi a hleděl na ně. Přicházejí. Ubožáci. Mohl by je všechny……kdyby nebyl ….………. au, jeho noha….odstrčil kus předloktí, ohlodaného až na kost, vztáhl ruce, po lokty zbrocené zaschlou krví a pohnul se, jako by se chystal vstát. Uskočili.
„Pozdravte Pána!“ pronesl skřípavě. „In nomine Satanas!“

KONEC



© Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. - Langweil.info «» Prago.info