Soutěžní povídka na téma "Deset minut do konce aneb Dva kroky k zatracení" - prosinec 2003 - příspěvek č. 7 Doktor Konrád se protáhl, až mu v unavených kostech zapraskalo. Podíval se na hodinky a zívl. Pak sáhl po stolním kalendáři a ještě jednou se ujistil, že mu zbývá poslední objednaný klient. Zatracená sestra, zrovna dneska jí musí onemocnět dítě. Všechno aby si dělal sám.
Vyhlédl ze dveří ordinace a s potěšením kvitoval, že návštěvník je alespoň dochvilný. Drobný, černě oblečený mužíček seděl v nejvzdálenějším polstrovaném křesle, sepjaté ruce tiskl mezi koleny a vypadal nejistě a ztraceně.
Konrád mu s profesionální přívětivostí pokynul.
"Prosím, pojďte dál."
Psychiatrická ordinace byla zařízená jako útulný, dobře vybavený pokoj. Však doktor Konrád také patřil k nejdražším odborníkům ve městě. Jeho heslem bylo "Přijďte si popovídat." Vypadalo to dobře v inzerátech, ze kterých vlídně shlížela jeho důvěryhodná vousatá tvář. Bylo zřejmé, že domácké prostředí zapůsobilo i na jeho ostýchavého klienta. Trochu se narovnal a s plachým úsměvem se rozhlédl kolem.
"Máte to tu…hezké," špitl.
"Děkuji," Konrád počkal, až se návštěvník posadí a pak se také uvelebil do svého oblíbeného křesílka, postaveného tak, aby venkovní světlo dopadalo na návštěvníkovu tvář.
"O čem si potřebujete promluvit?" posadil svůj hlas trochu hlouběji a nechal v něm zaznít zájem a porozumění. Většinou to stačilo, aby se klient rozpovídal a zdálo se, že to postačí i tentokrát.
"Já…," zavrtěl se mužíček neklidně. "Já nevím, jak bych vám to…", odmlčel se.
Konrád povzbudivě kývl. "Ničeho se neobávejte, jen mi klidně povězte, co vás tíží a pokusíme se společně vymyslet, co s tím." (trpí impotenci nebo si na něj zasedl šéf v práci, diagnostikoval si v duchu. Na svůj odhad byl pyšný. Mýlil se nejvýše v jednom případě ze sta).
"Já nevím, jak mám nastat," vyhrkl mužík překotně a zdálo se, že se mu ulevilo. Trochu se napřímil a s očekáváním se zahleděl na Konráda. (Takže impotent, vzdychl si Konrád. No nic, tak do práce).
"To je jistě problém," přikývl vážně. "A jak dlouho už ten … stav trvá?"
"Jak dlouho…no přece…prostě…odjakživa, ne?" Klient se už zase zdál být v rozpacích. "Ale teď…prostě…co když to nestihnu?" (Tohle teda bude zábava, obrátil Konrád v duchu oči v sloup. Zkusím ho trochu popohnat).
"Chcete říct, že se objevila nějaká dáma a vy…"
"Prosím?" vyjevil se mužíček. "Co s tím má společného nějaká ženská?!"
"Ehm…tedy," to už se dlouho Konrádovi nestalo, aby ho pacient donutil se zakoktat. "Může to být samozřejmě i muž…," zarazil se, když mu návštěvníkův vytřeštěný pohled napověděl, že je úplně mimo.
"Raději mi to povězte od začátku," vybruslil z tenkého ledu, pohodlně se opřel a vzal si do ruky blok (poznámky si nikdy nepsal, ale to jeho pacienti netušili. Někdy ho napadlo, co by některý z jeho kolegů vyčetl z těch neuspořádaných klikyháků, kterými své zápisníky pokrýval).

"Začátek není důležitý," usadil ho návštěvník netrpělivě. "Důležitý je konec." "Ano, chápu," přikývl doktor (nechápal nic). "Prostě...nevím, co se ode mě čeká." "Aha, hm...no to je...," mužík ho nenechal domluvit. "Nikdo mi nic neřekl, nemám se koho zeptat, nikdo se nestará," dostával se do ráže. Mluvil stále rychleji a nyní začal nervně gestikulovat rukama s neuvěřitelně dlouhými a tenkými prsty. Sekal jimi do vzduchu jako desítkou dirigentských taktovek. "To přece nejde! Co když nenastanu správně, co pak? Kdo ponese následky?!"
"Uklidněte se, prosím," Konrád začínal být nervózní, opravdového blázna už neměl v ordinaci léta. "Jsem si jistý, že společně najdeme nějaké řešení."
"Ano?" Návštěvník se náhle zklidnil a už znovu seděl zpříma, jen ruce svíral na klíně. "Ano, řešení, to je to, co potřebuji...ale...," pohlédl na zápěstí a s vyjeknutím zdvihl prudce ruku. Konrád ucukl, ale mužíček mu jen chtěl ukázal hodinky s obrovským ciferníkem. "Už máme jenom deset minut!!"
"To je v pořádku," hlavně ho nerozčílit, opakoval si Konrád, "můžme mluvit, jak dlouho budete potřebovat..."
"Jenom deset minut," návštěvník ho neposlouchal. Časový údaj ho zjevně znovu rozrušil. "Deset ..minut..deset...minut...," opakoval úsečně v jakémsi rytmu, v němž se začal v křesle pokyvovat. Po tvářích mu stékaly slzy. "Deset...minut...!"

Konrád co nejopatrněji vstal a obezřetně pomalým krokem zamířil k telefonu u okna. Pacient si ho nevšímal. Dál se kolébal v křesle a šeptal si stále totéž dokola. Ještě dva kroky. Ještě jeden. Lékař vyťukal číslo.

"Ano, ano," hovořil tiše a rychle. "Zdá se, že má násilné sklony. Jistě, zvládnu to, jen si pospěšte. Jméno? Moment." Zatápal po kalendáři a zdvihl ho k očím. "Jmenuje se...Armageddon."

Minutová ručička poskočila a zastavila se na dvanáctce. Zastavila se...



© Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. - Langweil.info «» Prago.info