Soutěžní povídka na téma "Deset minut do konce aneb Dva kroky k zatracení" - prosinec 2003 - příspěvek č. 6 Od university dělilo Jima ještě několik bloků. Dal se do běhu. Doufal, že nepřijde pozdě. Míjel nic netušící lidi a záviděl jim jejich klid. Kdyby věděli to co on, snažili by se teď pravděpodobně někde ukrýt i přesto, že by to nebylo nic platné. „Pud sebezáchovy se mnohdy s logikou neslučuje“, pomyslel si Jim. Představa panikařících spoluobčanů ho docela pobavila. „Stává se ze mě cynik,“napadlo ho. Měl pravdu.
Konečně doběhl před budovu university. „Kde by mohla být?“ Podíval se vzhůru. V jednom z oken věže zasvítilo něco bílého. „Jistě, jak jinak“. Neznal ji, a přesto něco takového tušil. Vešel dovnitř.
***
„Mám tě, profesůrku. Tentokrát už mi neutečeš.“ Agent Willson odložil dalekohled. Samolibý výraz v jeho obličeji dával tušit, že nepochybuje o úspěchu. Sledoval profesora Ricardsonna už dlouho. „Poručíku!“ řekl do vysílačky. „Ano, pane?“
„Pošlete dvě jednotky ke staré universitě. Zatkněte všechny, kdo budou uvnitř.“
„Když budou klást odpor, pane?“
„Střílejte.“
„Ano, pane.“
***

Budova byla zchátralá. Vystěhovali ji už před lety, prý kvůli nevyhovujícímu technickému stavu. Jim ale věděl, že je to jinak. Lidem, kteří zde trávili příliš mnoho času, se začaly dít zvláštní věci. Viděli, co by vidět nechtěli. I on to kdysi pocítil.
Snažil se vyběhnout nahoru co nejrychleji. Cítil se jako stařec, ač mu bylo necelých čtyřicet let. Zadýchával se. „Měl bych s tím něco dělat. Asi začnu cvičit.“ Pak mu došlo, jak absurdní je to myšlenka a musel se usmát.
„Konečně“ oddechl si když se dostal do nejvyššího patra. Rozhlédl se. Dveře jedné z místnůstek byly pootevřené. Co možná nejtišeji došel až k nim. Zevnitř prosvítalo slabounké bílé světlo. Všiml si omšelé cedulky na zdi. Stálo tam: „Psychologie – seminární místnost“.
„Nejen já jsem cynik.“ Znovu se usmál
Právě zvažoval, jestli má zaklepat, když se zevnitř ozval dívčí hlas. „Nemusíš se obtěžovat s dobrými způsoby. Čekám na tebe.“

***

„Rozkazy jsou jasné. Prohledáte budovu a zatknete každého koho najdete. Dávejte pozor, mohli by být nebezpeční“

***
Ra byla přesně taková, jak si ji představoval. Dlouhé černé vlasy, bledá pleť, štíhlá, téměř dívčí postava. Mohlo jí být klidně šestnáct, nebo taky několik tisíc let. Netroufal se dohadovat. Seděla v okně, jednu nohou pokrčenou v koleni, druhou spuštěnou dolů, pohled upřený někam daleko. Někam, kam žádný člověk nedohlédne. Zíral na ni a nevěděl, co říct. Vlastně o tom nikdy nepřemýšlel. Doufal, že ho něco napadne na místě. Teď před ní stál, neschopen slova. Hlavou mu vířily myšlenky. „Co mám dělat? Nemůžu přece říct : ´nedělej to, nezasloužíme si to´…“
Ra k němu otočila hlavu. Všiml si, že její oči slabě září.. „ Možná, že nezasloužíte, ale museli byste mě o tom přesvědčit.“
„Přece nemůžeš…jen tak…najednou…“. Uvědomoval si, že jeho argumentace neobstojí. Vlastně to ani nebyla argumentace, spíš prosba.
„Proč ne? Myslíš, že jsem nebyla dost trpělivá? Desítky tisíc let a stále děláte tytéž chyb. Jste nepoučitelní. A já unavená.“
„Jsou tu přece miliony lidí, kteří s tím nemají nic společného. Jen se snaží žít svůj život, nic víc…“
„Právě, nic víc. To je vlastnost vás všech. Tváříte se, že se vás nic netýká a svůj nezájem omlouváte bezmocností.“
„Ale…“ začínal být zoufalý. Chtěl na to něco říct, ale nic ho nenapadalo. „A co děti?“ zeptal se nakonec. „Co děti, ty za nic nemohou, jen se narodily do špatné doby. Ty by přece mohly něco změnit.“
„Jistě, kdyby je k tomu jejich rodiče vychovali. Bojím se ale, že toho nejsou schopni.“
„Nemyslíš, že by si zasloužili dostat možnost to aspoň zkusit?“
„Nevím, tisíce generací tu možnost dostalo a nezměnilo se nic.“
„My jsme přece jiní než ti před námi. Vyvíjíme se.“ Ani nedokončil větu a už věděl, co mu Ra odpoví.

***
„Svítí se tam“ zašeptal jeden z vojáků. „Někdo je uvnitř“.

***

Jim stál zády ke dveřím, když vojáci vtrhli do místnosti. Leknutím sebou trhl.
„Ruce vzhůru a nehýbat se“ ozvalo se mu za zády.
„Počkejte! Nic nechápete…!“ otočil se. Příliš rychle.
Když dozněl výstřel, nikdo se ani nepohnul. Profesor Jim Ricardsonn se pomalu sesul k zemi. Z rány na jeho hrudi začala proudem vytékat krev.
Pozornost vojáků se přesunula k dívce. Ra se po nich ani nepodívala, jen pokrčila rameny a zavřela oči.

***
V místě, kde byla ještě před několika vteřinami Země, zůstal jen bíle zářící oblak. Kdyby mohl mluvit, pravděpodobně by řekl: „Snad se to příště podaří.“



© Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. - Langweil.info «» Prago.info