Soutěžní povídka na téma "Deset minut do konce aneb Dva kroky k zatracení" - prosinec 2003 - příspěvek č. 4 Ještě jednou jsem si nechal od Sorwena Adrica promítnout své vzpomínky. Vybral jsem si jen ty opravdu nejhezčí. Můj první pohled na svět, první slovo, první kroky, první přání, první láska…zvláštní jaké detaily jsem měl v mozku.
Ostatní s posledními okamžiky nakládali všelijak. Adriana se pečlivě učesala a nalíčila. „Vždy krásná,“ zašeptala do ticha a po tváři ji stekla slza. Litovala. Jen ona věděla čeho, a tak to mělo být. Být smířen znamená být spasen. Solarius se smiřoval silnými dávkami rulíku, magické směsi Bakry a kokainu s kořalkou – Sen bohů. Zničující, halucinogenní koktejl, který však může usnadnit poslední chvíle.
Cinkl gong. Arénou to zahučelo a neviditelný zabiják si zvolil Corta Cestovatele. Ten se postavil do střehu. Vykryl první ránu. I druhou. Před třetím útokem ukročil stranou a dostal se přízraku do zad. Břity sykly naprázdno. Kdokoliv jiný, by už nezůstal vcelku. Ne však tento náš nepřítel. Další šanci už Cortovi nedal. Cestovatel nevydal ani hlásku, ani když mu doslova zmizel hrudník.
Byl konec. Další kolo – za deset minut…

* * *
„Každý v něco věří,“ zašeptaly azurové oči. Pak vyhasly.
„Já ne,“ odvětila má vzpomínka.
Osaměl jsem v žalu…

* * *

„Hledáte opravdovou výzvu? Už vás nebaví všednost světa? Skolili jste draka a nudilo vás to? Jestliže díte ano, pak vyhledejte pana Morta!“ Tlusťoch řval až mu nadskakovaly všechny tři brady. Zvednul jsem oči od sklenky a zahleděl se kolem sebe. Pár lidí se zvedlo a víceméně jistě zamířilo ke špekounovi. Zamyslel jsem se. Z gladiátorských soubojů se dají vytřískat pěkný prachy, když to člověk umí. Tedy ano, či ne? Vytáhl jsem zlatý deseti tolar. Na vše stačí jedna mince. Ano, či ne? Panna, či orel?
Panna. Mince rozhodla. Zvedl jsem se.
„…vyhledejte pana Morta…“

* * *


„Kdo myslíš, že to je?“ protnul najednou ticho Sorwen.
„Někdo kdo nás chce zabít,“ řekl jsem mezi vzpomínkami. Loučil jsem se teď klidněji. Vše špatné bylo kdesi hluboko za mnou, jakoby to neexistovalo. Zůstal jen klid a mír.
„Někomu z nás zbývá poslední minuta,“ upřel Sorwen oči ke dveřím. Tahle aréna byla vůbec zvláštní vězení. Byly tu čtyři stěny v čistém světle a jedny dokořán otevřené dveře. První to poznal Solarius. Dveře se v mžiku uzavřeli, jen se někdo přiblížil. Po první smrti se chtěl každý dostat ven. Marně. Kov se lámal, magie taky, teleport nefungoval. Nebylo úniku.
Cinkl gong.
„Jsem připraven na vše. Ani sami bohové by mě teď neskolili,“ pravil žhnoucí Sorwen Adric. Čarodějovo tělo planulo bílým plamenem, kolem se vznášela aura, jistil ho plášť čtyř živlů. Jeho slovům jsem věřil. Dokud nevykřikl strachem…

* * *
Tři. Už jen tři. Dva mrtví, jeden bohatý. Sevřel jsem v ruce deseti tolar. Osude stůj při mně…

* * *

Letmým pohledem jsem zkontroloval Solaria. Místo očí dva kruhy světel. Byl totálně mimo. Můj zrak spočinul na Adrianě. Zbývá mi pár minut. Mám, nemám? Vytáhl jsem minci. Panna.
“Adriano?”
“Ano?” zadíval se na mě pár blankytných očí. Připadaly mi povědomé, známé. Znal jsem je, kdysi dávno, snad…
Cinkl gong…

* * *

Solarius snad ani nevěděl, že umírá. Jeho mysl, měla plno jiných a krásnějších starostí. Zemřel tak, jak celý čas žil – ve snech…


* * *

Zůstal jsem osamocený s Adrianou. Seděla v opačném koutě. Plakala. Blankytné, azurové oči. Vzpomněly si.
Vytáhl jsem minci. Moje šťastná mince. Panna já, orel Adriana. Vymrštil jsem ji do výšky. Párkrát se otočila a nabrala směr do mé dlaně…
GONG!
Ucuknul jsem. Lesklý plíšek dopadl na podlahu a odkutálel se. Osud si vybral…



© Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. - Langweil.info «» Prago.info