Soutěžní povídka na téma "Deset minut do konce aneb Dva kroky k zatracení" - prosinec 2003 - příspěvek č. 2 Kolem mne vládne chaos. Lidé tady běhají zmateně sem a tam, překřikují se, horečně dělají někdy až často úplně šílené věci. A přeci, je v tom jakýsi podivný, vnitřní řád. Každý má svoje místo, každý vykonává svoji práci…a ještě chvíli ji vykonávat bude…zatraceně krátkou chvíli…možná pro nic za nic. Ale tohle JE naše práce, neznáme nic jiného…za pár minut se přesuneme do krytu (dá-li se tak ta primitivnost postavená pod sklepem vůbec nazývat); ale teď musíme dodělat náš poslední úkol. Jsme možná šílenci, ale doděláme to. I já.
Tu mrchu jsme objevili ani ne před dvěmi minutami. Rozměr menšího města-2km v průměru. Dráha…kamsi na roviny Polska-předběžně. A jak to vypadá, nic se nezměnilo:( Docela těm Polákům, co budou přímo v místě dopadu závidím…Jeden okamžik a konec…40km kráter, termická vlna o teplotě přes 10 000°C do vzdálenosti 80km, vítr o síle největších uragánů se přežene přes půlku Evropy. Hmmm, veselé vyhlídky, ale tohle zatím naznačují modely. Teď se na naši Nemesis (objevili jsme ji a najít jméno opravdu netrvalo dlouho:))
Dívají snad všechny dalekohledy a observatoře světa…a zbytek této planety o ní téměř nic neví. Vždycky jsem byl proti jakémukoliv zamlžování informací, ale takhle je to snad i teď lepší (zvláštní, co s člověkem udělá přízrak blížící se smrti, ale…když se nacházíte ani ne 250 km od středu budoucího kráteru a víte, že vaše šance na přežití se limitně blíží k nule…:) Jo, dělá to s vaším myšlením zajímavé věci.) Ale svět se o ní dozví. Myslím, že hodně brzy…ale ne teď. Možná je to moje poslední šance ale já ji využiji. Přeci jenom…je slušnost se rozloučit. A přát si tentokrát naneshledanou. To je jedno. Počítač předemnou chrlí změti čísel, křivek, rovnic. Ta mrcha už je tak blízko, že Hubble se doslova prochází po malých kamínkách…tedy, jeho kamera, no. Šílený, ale vědec se ve mně ani v těhle posledních chvílích nezapře. Snad i proto tohle všechno píšu. Text na nic, text, který si nikdo nikdy nepřečte a který bude za chvíli definitivně zničen. Ale…všichni tady jsou blázni…jen já jsem letadlo.:)
Zvedám telefon-stačí stisknout jediné číslo a čekat…pár vteřin. Kolik lidí bude za chvíli v podobné situaci, budou čekat…a možná se nikdy nedočkají. Je to jedno, já teď signál mám. Prosím, Bože, ať jsou doma…aspoň ona…
Obrazovka předemnou je dokonalý mišmaš. Ale máme teď už pevné údaje. Je o něco menší, než jsme si mysleli. Nemesis má jen 1657m v průměru. Pěkné, ale teď to horší. Složení, které se podařilo určit dává jasný závěr. 8% výběrová skupina těch nejhorších-železonikl. Ten se při průletu atmosférou nerozpadne, kdepak, ani to s ním nehne:( Navíc má ze všech těch potvor, co si poletují vesmírem tu největší možnou hustotu a tedy na svoji velikost i hmotnost. Závěr? 42,5 km kráter, zbytek si domyslete…Krmím posledními údaji z pozorování tu bednu před sebou. Hmmm, opravdu pěkné…energie, jako kdyby najednou a na jednom místě explodovala polovina světového nukleárního arzenálu. Nevím, co by bylo horší. Koukám se bleskově na hodinky…zbývá posledních 10 minut do dopadu. Teď už ale na to není čas myslet
Konečně, na druhé staraně telefonu slyším ten hlas…”Lásko…”víc ze sebe nedokážu dostat, vzápětí mě přeruší smích…”Teda, tohle až se dcera dozví, že si začínáš s vlastní tchyní…”
“Promiňte, maminko, ale jsou děti doma?”
“Ano, mám je zavolat…nebo děje se něco…zníš nějak divně…”
“To nic, jen…mohla byste mi dát dceru…,”při pomyšlení na Ni se mi sevře hrdlo strašnou lítostí…proboha, vždyť Ona je jen o 50km od toho místa, kde za pár minut bude ta neskutečná jáma, dál. Ona, Ona… “Tu máš už víc jak 6 let…s mým požehnáním,” přerušuje mě opět.
“Jasně, myslím k telefonu. Je to hrozně důležité.”
„Tak dobře, ale…“
„Prosím, maminko, potom to všechno vysvětlím,“ odpovídám a uvědomuji si, jak je někdy lež krásně milosrdná a jednoduchá. A pak už jen ticho. Ticho přerušené tím nejdražším hlasem v celém vesmíru. Hlaserm, tak jako vždy, lehce ironickým, plným něčeho, co se tak často přeměňuje ve smích…hlasem Mé ženy:
„Miláčku, copak se děje? Prý mě teď potřebuješ.“ Ten hlas, který si vůbec neuvědomuje, co ji čeká. Lehké znepokojení, proč takhle volám, které je v něm taky tak trochu tušit. Mám v tuhle chvíli chuť říci JI jen nějakou banalitu a zavěsit, ale vím, že by mě neuvěřila. A zradit ji v téhle chvíli…Navíc, stejně se to dozví. Možná užř teď je to v televizi. Do dopadu zbývá méně než šest minut. Bože, proč?! Teď je to už fuk, pravda je jen jedna, jasná a pevná.
„Kolikrát jsem Ti už říkal, že Tě miluju?“slyším svůj vlastní, bolestí a láskou zastřený hlas.
„Mnohokrát, lásko, mnohokrát. A stejně často jsi to slyšel odemě“, odpovídá lehce zamyšleně a já doslova slyším, co přijde potom,“ale to určitě neníí ten důvod. Takže, co se děje. Je to hodně vážné, viď.“ Není to otázka, jen konstatuje.
Vždy mě učila, že pravda a láska jsou dvě nejúžasnější věci tohoto světa…tak tedy dobře: „Před cca 7 minutami jsme obdrželi radarový kontakt s rychle letícím předmětem v blízkosti Země…“
„Pokračuj,“vybízí mě pouze tichým, klidným hlasem,“nepředpokládám že E.T. přilétá na návštěvu.“ „Ne, to opravdu bohužel ne…Ten přemět…,je to asteroid o průměru víc jek 1650 metrů…a je na kolizním kurzu se Zemí. Dopadne asi za 4 minuty. Tipuju, že teď už by to měli vysílat všechny televize světa.“ Podle vzdechu a ruchu v pozadí, který slyším jak skrz telefonní sluchátko, tak i v pozadí místnosti tipuju, že jsem se trefil do černého.
„Kam?“Nejhorší otázka mého života…
„Na rovinu Polska…250 km od nás, 289 od vás…podle nejnovějších údajů“, koukám teď lehce zmateně znovu na monitor, nemůžu se hned zorientovat. Pak na mě čísla zžnovu se svou chladnou, pevnou určitostí zaútočí. Žádná změna od minula…proč by taky měla. Jen rychlost vteřinu od vteřiny roste. Ach Ježíší Kriste…nasucho polknu „vytvoří Nemesis (že tohle nemusím vysvětlovat) kráter o průměru 42,7 km. Tlaková vlna nás zasáhne asi 8 minut po dopadu, u vás ji můžete očekávat o dvě minuty později.“ Jsme vědci…oba…nemá cenu si cokoliv nalhávat. Oba dva těmhle údajům rozumíme až moc dobře. I tomu, co to všechno bude pro nás znamenat.
„Dobře“, ‚vidím‘ skoro to klidné pokývání hlavou, „ metro je dostatečně hluboké a pevné…zvládneme to.“ Vím, že to není pravda a ONA ví, že já to vím. Proti tomuhle neexistuje nic. Ale dokud je šance… „Víš, že není vůbec pěkné lhát“
„Víš, že když něco chceš, celý vesmír se spojí, abys toho dosáhl.“
„Vesmír se tentokrát spojil…ale ne pro nás.“
„Kdo ví…“, odvětí jen. Jsou to naprosto nesmyslné řeči. Okamžiky odkládání nevyhnutelného. Ví snad jen Bůh, co si říkali někteří Pompejané těch pár chvil před koncem, ale někteří asi něco hodně podobného. „Ano miláčku, volá tatínek,“slyším vzáleně ze sluchátka, „chceš ho?“
„Dej, mě prosím, miláčku, Kristýnku“, slyším sám sebe říkat. Je to zvláštní. Vždycky jsem chtěl, aby moje první dítě byl kluk. Pak se narodila Ona…nic bych už na tom nikdy neměnil. Nejkrásnější holčička světa. A o rok později jsem (aniž jsme to já, nebo moje žena plánovali) pohřbil svůj druhý předsudek. Kdysi poté jsem oba dva tyhle předsudky nazval dva kroky k zatracení. Zatracení svého zdravého rozumu. Je nesmysl řídít se šílenými výzkumi…záleží čistě na vás…a na panu Murphym:)
„Tati, co se děje. Prý na nás padá nějaký asteloid a moc lidí to bude bolet. Viď že to není plavda. Ty to přece musiš vědět nejlíp,“ slyším ten naivní, dětský hlásek své pětileté dcerky…Pravda je posvátká…ale dětská duše a její pohoda je důležitější. Vím jak zní prognózy…na 98% to nepřežije nikdo do okruhu 350 km od místa dopadu. Aspoň těch posledních pár chvil…
„Neboj, to víš, že se nic tak ošklivého nestane. Ty jsi se zase v televizi koukala na film. Víš, že se na takovéhle pořady nemáš dívat. Nic se neděje. Víš co, maminka Tě za chvíli vezme někam na procházku…možná metrem.“ Je to odemě sprosté takhle využívat naivní dětské důvěřivosti, ale nic jiného se nedá dělat. To metro…zajímavé. Ani syn, ani žena tuhle moji úchylku ani v nejmenším nesdíleli. Ale dcera, přestože jím jezdí od nejútlejšího věku si hol zamila snad ještě víc než já.
„Oplavdu,“ slyším její nadšený pětiletý hlásek a nemám daleko k slzám. „A tatí, ploč maminka pláče?“ „Jen tak, broučku, až budeš starší, tak Ti to někdy vysvětlím“ Jenže Ty už nikdy starší nebudeš…těhle pár minut je posledních v Tvém životě. Proč, jenom proč? Ptám se pořád sám sebe a nikde nenacházím odpověď. Co jsme udělali špatně.
„Dvě minuty do dopadu,“ slyším tlampač v místnosti. Kdesi v pozadí houkají sirény…trouby z Jericha…zajímavé, proč mě právě tohle napadá.
„Ale já už jsem velká, tati.“
„Samozřejmě, miláčku. Tak až se vrátím, jo?“ Nesnáším se, lhát dítěti. Chtěl jsem umřít aspoň s čistým svědomím… „Teď mi ještě dej maminku“
„Tak jo, papa tati“ Tak to je naposled, co ji slyším…papa Tati. Slova, která mě budou znít v hlavě až do toho posledního okamžiku, než se většina spojení přeruší…ani ne za minutu. Přístroje ukazují, že Nemesis za pár vteřin vstoupí do atmosféry. Na východě vyjde nová hvězda…jedna znamenala zrod a znovuzrození pro miliardy. Ta druhá miliardy zabije v plamenech. Možná Bůh a ďábel rozehrály hodně zajímavou hru. Je to jedno, chci jen naposledy slyšet JI.
„Lásko“
„Lásko“
„Už ji vidím“ Přístroje potvrzují nezvratný fakt.. Nemesis právě kdesi nad severovýchodním Atlantikem vstoupila do atmosféry. Ne, že by byla vidět, ale záře, kterou vydává vypadá odsud jak východ slunce…poslední východ slunce tohoto světa.
„Já vím. Vem děti a jdi už, jinak nenajdete volné místo. Miluju Tě. Miluju Tě víc než cokoliv jiného na tomto světě. Běž už.“ Ze sevřeného hrdla nedostanu víc.
„Já vím, já Tebe taky,“ slyším lehké zalikání na druhém konci. „Sbohem a…nashledanou“
„Sbohem…a naneshledanou“, odpovídám. Nad obzorem právě vyšlo znovu ‚Slunce‘. Nemesis je tady. Září strašidelným žlutočerveným světlem. Je to úžasná podívaná…letí skrz nebe v naprostém tichu. Všichni tady ji teď se zatajeným dechem sledují. Je už tak blízko. Počítač předemnou počítá poslední sekundy do dopadu, poslední metry. Teď nám letí skoro přímo nad hlavou a blíží se k západu, any přinesla smrt milionům.
„Proč musí být všechny tyhle věci tak zatraceně nádherné“, slyším říkat sám sebe.
„Já nevím. Měj se, lásko.“ A pak už jen ticho. Vždycky jsem to na NI oceňoval, uměla položit telefon, když to bylo potřeba, na rozdíl od mnohých jiných (i odemě). Ale teď to není prosté položení. Na počítači předemnou svítí zlověstně jen samé nuly. Na západě se šíří nová narudlá záře a z nebe přichází pouze zlověstné dunění. Všichni se díváme na sebe. Tak takhle asi vypadá armagedon? Možná. Ale není už co řešit, Nemesis dopadla a to je




© Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. - Langweil.info «» Prago.info