Měli jsme celkem jednoduchý plán na celkem jednoduchý podzimní výlet. Vlakem do Libčic nad Vltavou, tam přívozem přes řeku a kousek pěšky do kopce. V Máslovicích na návsi si prohlédneme muzeum, vypijeme hospodu a s veselou návrat domů. Tak to byl plán.

Sešlo se nás 8 lidí a pes. Byl malý, černý a živý. Prostě sympaťák jménem Čert. Patřil k Markétě a její dcerce Lucce. No, vlastně „dcerka“ není příliš na místě. Od té doby, co jsem jí viděl naposledy - tehdy jsme se šli podívat na keltský menhir u Klobuk – jí vyrostla noha aspoň o tři čísla a přerostla maminku nejméně o palec.

Naše velitelka Irena, která pro nás už pár let vymýšlí tyhle prima výlety do okolí Prahy, rozhodla a my jsme se přesunuli na kolej číslo 4 a obsadili podstatnou část pantografu. Cestou se nepřihodilo nic pozoruhodného, takže jsme kolem půl desáté vystoupili v Libčicích. Cestou k řece na nás štěkalo pár psů, mezi nimiž obzvláště vynikala jedna psí obluda jako okopírovaná z baskervilských močálů.

První překvapení nás čekalo u Vltavy. Již poněkud schátralý přívoz byl vyzdoben čerstvou a zdaleka čitelnou cedulí „PŘÍVOZ UZAVŘEN“. To tedy byla čára přes rozpočet. Po chvíli dohadování bylo usneseno pokračovat dále kolem řeky až ke Kralupům, kde se podle mapy měl nacházet nejbližší most s tím, že nejbližší loď, kterou potkáme, požádáme o převezení na druhou stranu. Výlet se nám prodlouží nejméně o 12 km.

Vyrazili jsme k severu. Jestli neznáte levý břeh Vltavy mezi Roztoky a Kralupy (nebo mezi Roztokami a Kralupami ?) tak vězte, že je dost divoký. Řeka tu vytváří mnoho vegetací zarostlých ostrovů a poloostrovů, zálivů a protiproudů. Pobřežní cesta nesla mnoho příznaků toho, že byla nedávno vyhlášena povodňová pohotovost.

Nejnepříjemnější z nich bylo bláto. Každý krok byl doprovázen sklouznutím, jehož směr, síla a rychlost se nedaly předem odhadnout. Viděl jsem tu několik opravdu profesionálních triků k udržení rovnováhy. Nejlepší z nich předváděli Dáša a Pavel, kteří šli poslední a měli tudíž nejrozčvachtanější cestu. Právě tady ukázal Čert, co v něm vězí. Byl to od něj vskutku čertovský nápad probíhat po úzké kluzké pěšině dělovou rychlostí mezi potácejícími se turisty a užívat je přitom jako slalomové tyče.

Konečně jsme dobrouzdali k mostu. Už zdáli bylo vidět, že je železniční. Na průzkum byla vyslána hbitá Jarmila. Hlásila shora, že se při stavbě mostu počítalo i s pěšími. Už po chvíli se ukázalo, že to nebyla úplně pravdivá informace. Celá pravda byla taková, že se sice počítalo s pěšími, ale pouze s těmi, kteří dobře znají místní jízdní řád, aby mohli mostem proběhnout, když zrovna nejede žádný vlak. To ovšem nebyl náš případ.

Asi uprostřed mostu jsme zpozorovali, že se k nám od Kralup blíží vlak. Naše snaha doběhnout na konec mostu byla korunována neúspěchem, takže nám bylo brzy dopřáno prohlédnout si zblízka vyděšenou strojvůdčí tvář. Ten pak, když si uvědomil, že nehodláme naskákat do Vltavy, zpomalil a dal nám tak možnost se obratnými pohyby vyhýbat různým vagónovým výčnělkům. Toho však naštěstí nebylo zapotřebí. Přitiskli jsme se k zábradlí, každý dle svých možností, a přežili bez zranění. Blízkost vlaku, velký rámus a houpání mostu v nás kupodivu nevyvolaly nejpříjemnější pocity. Spíše bolení hlavy.

Z mostu jsme slezli do obce Chvatěruby. Hned zkraje nás tu uvítala zvláštní stavba, vila Mariana. Představte si křížence chaloupky a zámku Hluboká a jste doma. Zblízka nás pak překvapilo, že její stavitel měl i námořnické ambice. Aspoň tak jsme si vysvětlili skutečnost, že do ulice tato vila vystavuje kulatá parníková okénka.

O kus dál nás zaujala ještě jiná stavba. Nejdřív tvrz, potom hrádek, za baroka zámek a dnes zřícenina. Jen její část byla zachována a přestavěna na faru. Po jistou dobu zde působil i Václav Beneš Třebízský, což nás potěšilo, protože jeden z našich dřívějších výletů vedl do jeho rodiště v Třebízi.

Třetí významná zastávka v této obci nás čekala u jednoho z rodinných domků. Dva vlčáci, kteří nás přišli pozdravit, ke svému překvapení zjistili, že nejsou zavřená vrata. Vytrhli na ulici a začali pronásledovat našeho Čerta. Ten se, jak jinak, schoval za své lidi. Překvapilo mne, jak rychle jsme kolem něj utvořili ochranný kruh. To již přispěchal jejich pán a zahnal je zpět za plot. Také mne překvapilo, že se omluvil a zeptal se zda jsme v pořádku, jestli se nikomu nic nestalo.

Za Chvatěrubami nás čekal dlouhý úsek podél Vltavy po vyasfaltované silnici. Nic moc. Zdrželi jsme se spolu s mou lepší polovinou na chvíli pozadu, Když jsme docházeli ostatní, volali na nás: „Pojďte se podívat, to jste ještě neviděli“. A opravdu, to jsme ještě neviděli. Asi osm malých prasátek, černých bílých i strakatých, se páslo na louce za plotem a vystrkovalo na nás svoje zvědavé rochňáčky. Nejlépe si s nimi rozuměl Čert, který lítal od jednoho čuňátka ke druhému, až se skoro zdálo, že se k nim přistěhuje. Lucka mu zdatně sekundovala.

O kus dál jsme se opět začali bát o našeho Čertíka. Cesta se zúžila a přes ni ležel v pohodlné pozici velký černý vlčák. Než jsme se však přiblížili, ozvalo se shora od chaty: „Čerte, pojď sem nahoru“. A vlčák se zvednul a důstojně nám odkráčel z cesty. Byl to totiž taky Čert.

Konečně jsme kolem poledne dorazili k přívozu, tedy k jeho druhé straně, na které bychom byli před dvěma a půl hodinami, kdyby převážel. Čekalo nás stoupání, na jehož konci byly vytoužené Máslovice a jejich muzeum másla. Plno odstředivek na máslo, máselnic, stloukaček másla, obalů na máslo a tak. Nejzajímavější byly právě stloukačky. Soudkové, tloukové, třepací, kolíbkové a klikové (předchůdci dnešních šlehačů). Nejhezčí exponát – houpací kůň s máselnicí namontovanou uvnitř. Bože, už jste slyšeli o dětech, které se musí povinně houpat dvě hodiny denně ?

V muzeu jsme si také prohlédli anketu klecanských dětí o manželství včetně homosexuálních (kupodivu, většina třináctiletých byla přející – když se mají rádi, ať se vezmou) a zakoupili nejlepší medovinu, kterou vyrábí nedaleký Výzkumný ústav včelařský v Dole.

Vypíjení hospody se nekonalo. Saturninovská obchůzka řeky nás zdržela a to zachránilo máslovického hostinského od podání návrhu na konkurz. Domů jsme jeli autobusem značky Scania. Jel krásně, ale kolena jsem z něj měl otlačená stejně jako z Karosy.

A to je dnes vše, mějte se.


© Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. - Langweil.info «» Prago.info