První zveřejnění: 1994

 




Je to takový kousek zapomenutého kraje. Jedeš-li tam vlakem z Liberce, pojedeš přes ždibek Německa a spatříš jedno ze zákoutí Saské Lužice, totiž nádraží v Zittau, která v sobě nezapře slovanskou Žitavu a dojedeš do české obce, která by se česky jmenovala Strážnice nebo Hlídka, ale jmenuje se jinak.

Německy wahren znamená opatrovat nebo ošetřovat, warten znamená navíc ještě hlídat nebo střežit. Warnen, to je varovat, dávat výstrahu. Takže je jasné, proč obec na pomezí království Českého a Saska pojmenovali Warnsdorf. On - nebo jeho posádka - střídavě varoval vždy bojovně naladěné Sasíky, aby se střežili vtrhnout do Čech a horké hlavy v Čechách, aby své spanilé jízdy do Saxonie omezily na mezinárodně uznávanou míru. Chránil i kupčíky na obchodní stezce, po které na sever putovalo strdí, hedváb a skořice a na jih jantar.

Nebyl na to sám. Opodál, směrem k místní dominantě, vrchu Jedlová, stojí Tolštejn, vrch a hrad, no, spíš vršek a hrádek. Zdáli vypadá trochu směšně, asi jako homole cukru s trněnou korunkou, protože na temeni kopce je ohrádka, aby turisté nepřepadali (myslím přes okraj, ne pocestné). Slovník nám prozradí, že toll je ztřeštěný, pomatený, vzteklý a tollen je dovádět, rámusit, řádit a konečně tolldreist znamená šíleně odvážný.

Takže jméno onoho hrádku je významově trochu zamlženo. Vyrážel odtud šíleně odvážný loupeživý rytíř *) se svou družinou zvědů a lapků? Že by šlo o šíleně odvážné žoldnéře ve službách krále či nějakého místního mocipána ani neuvažuji, neboť již samo slovo žoldnéř, aspoň ve mé mysli, vyvolává představu takové úrovně vojenské profesionality, která svému nositeli přímo zaručuje pravidelnou a ničím nerušenou strážní službu s pravidelnou a ničím nerušenou stravou a pravidelným ničím nerušeným spánkem, beze všech šarvátek, ve kterých by mohl dojít zdravotní či jiné vážné újmy. Kdepak šílená odvaha!

Nebo sem posílali z varnsdorfské posádky z trestu pomatence, křiklouny, vzteklouny, buřiče, helmbrechtníky, pranýřníky, taškáře a křivopřísežníky, aby si zde odkroutili svých 50 ostrých?

Nebo, což je nakonec nejpravděpodobnější, tu již dávno sloužila posádce, pocestným a měšťanům varnsdorfským nadaným povětrnými úmysly hospoda či dokonce jedno z těch zařízení odedávna označovaných slaměným víchem?

Coby třemi kameny od Tolštejna dohodil, zády opřená o mohutnou masu Jedlové, stojí chalupa. Tedy pro jiného obyčejná chalupa po vyhoštěných obyvatelích Sudet, napůl z kamenného zdiva a napůl z tmavého dřeva. Pro mě je to imaginace - zakletá část mého dětství, mých letních prázdnin.

Odtud jsem vyrážel pozorovat zmije na suťových polích jižních svahů Jedlové a potápníky do zatopeného lesního lomu, v malém koupališti napůl cesty k Jiřetínu, plivču, jak jsme mu důvěrně přezdívali, jsem se naučil plavat. Na vysoké třešni naproti sousední chalupě rostly mé nejsladší chrupky. V Jiřetíně jsem poprvé v životě viděl jeptišku - jela zrovna někam na motorce. Řezník tam měl zlého kocoura s tak velkou hlavou, že se mu poraženým obloukem vyhýbali i vlčáci. Tam jsem také, v době spartaků a oktávií, viděl poprvé embéčko. Na středisku mě poprvé sešívali, když jsem si pořezal ruku, jeden řez doktor, druhý praktikantka, pro kterou to bylo také poprvé a která se klepala víc než já. Ještě je mám schované - ty jizvy. A tam jsem se také naučil, jak je důležité, aby vše, co si to zaslouží, mělo své jméno.



 

Totiž, to bylo tak. Chalupu jsme si na prázdniny půjčovali od jedné rozvětvené rodiny. Jedna větev, to byli Tabákovi. Heřman Tabák byl přítel mých rodičů. Měl ženu, moc hodnou paní, tři děti, aspoň myslím, a dědečka. Ten byl učitelem hudby a jediným člověkem na světě, který mě kdy přesvědčoval, že mám hudební sluch.

Na zahrádku kdesi na okraji Prahy si Heřman koupil jako zahradní domeček vyřazenou trafiku, jednu z těch vysloužileckých boudiček, co stávaly na zasloužilých pražských nárožích. Měl jej proto také jako jediný zahrádkář velkými písmeny podepsaný - TABÁK. Nevím už, čím se živil, snad stavěl domy, ale povoláním byl volnomyšlenkář, jaký se nehodil k přátelům na věčné časy. Později, v letech šedesátých osmých emigroval a s ním, ach, i moje druhá první láska, tichá a něžná blondýnka Jitka Tabáková.

Bílkovi, druhá větev, byli milí lidé se dvěma holčičkami, víc si o nich nepamatuji. O třetí větvi této rodiny už nevím nic, ani jméno, jestli jsem je kdy znal. Co je však podstatné, tedy pro tento příběh, že jich všech, Tabáků, Bílků a těch třetích, bylo dohromady jedenáct.

Když už jsme, laskavostí Heřmana Tabáka, okupovali chaloupku pod Jedlovou s výhledem na Tolštejn potřetí, přinutila máma, bůhví jak, tátu, aby se revanšoval. A opět bůhví, že pro jiného než Heřmana by to nikdy neudělal, se táta, takto zneuznaný akademický malíř, chopil štětců a barev a chalupu natřel. Nejdříve zevnitř dostaly všechny dřevěné díly svůj díl laku, potom zvenku dřevěná část chalupy byla nahňácána kvalitním vyjetým olejem a nakonec zděná část byla obílena až se oči předcházely.

A pak, otec i Heřman s očima zaslepenýma tou bělobou, hledíce na dobře vykonané dílo, popíjejíce pěnivý mok ze sedmého schodu, shodli se na tom, že té bílé je až moc a že se s tím musí něco udělat. Přišel s tím nápadem otec (odchovanec zlínské výtvarné školy, kam Baťa za války, po zavření vysokých škol, stáhl řadu profesorů z českých a moravských výtvarných akademíí) a Heřman to vrcholně uspokojen tím paradoxem, schválil. A tak byla ona do očí řvoucí běloba ztlumena slováckými rostlinnými a květinovými ornamenty tak, jak je známe z lidových obrázku s říkánkami. A kde je ten Heřmanův paradox? Zkuste se na to podívat jeho očima a vychutnejte si to jako on. Sudetská chalupa z desátých let dvacátého století byla v šedesátých letech dvacátého století vyzdobena slováckými ornamenty původem z devatenáctého století. To je přece něco, co umí člověk, který si koupí trafiku jen aby měl na zahradě podepsaný domeček, náležitě ocenit.

A co hlavně, kromě oleje, běloby a ornamentů získala chalupa JMÉNO. Vzpomínáte si ještě, kolik bylo obyvatel té chalupy? Ano, správně, jedenáct. A co vy, pamětníci, vzpomínáte si na tehdy populární odrhovačku:

Je je je nás jedenáct,
nejsem sám,
a všichni jsme svou láskou opilí ...


Takže jsme chalupu pojmenovali "Je nás jedenáct".

Jaké je poučení? Kdesi v Čechách mezi městem, které má jméno a městečkem, které má jméno, u hradu, který má jméno a pod kopcem, který má jméno, stojí chalupa, která má jméno. A já, člověk, který má jméno, si to vše, o čem jsem vám dnes povídal, pamatuji, protože ty vzpomínky mají, na rozdíl od jiných bezejmenných a proto dávno zapomenutých, jméno. To jméno jim dává rozměr, sílu, chuť a vůni.


-----------------------------
*) v době, kdy jsem tuto stať psal, jsem netušil, že na Tolštejně opravdu sídlil loupeživý rytíř. Nebyl však ani tak šíleně odvážný jako spíš podlý. Jak uvádějí dobové prameny, dostalo se mu spravedlivé odplaty spravedlivě dlouhou čepelí popravčího meče.

 




© Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. - Langweil.info «» Prago.info