Langweil.info

Libverdská kolonáda má už nejlepší roky za sebou. Přesto, v šikmém světle zapadajícího slunce, má něco do sebe. Lze tam vidět netušené stíny a lomy světla v tabulích zrnitého skla. Lidé, kteří jí procházejí, si toho většinou ani nevšimnou, ale fotograf, ten by měl.

Ranní teploty v kraji, kterému se také říká česká Sibiř (není jediný, kterému se takto přezdívá) dělaly té Sibiři čest, ačkoliv byl teprve říjen. Ani odpoledne to nebylo lepší. Ještě k tomu se obloha zatáhla takovým tím šedivým nic, které fotografové nemají vůbec rádi - prostě ztracený den. Donutil jsem se jít ven a zkusil jsem fotit s dlouhými expozičními časy skrze infračervené filtry, které do foťáku propouštějí jen tepelné paprsky. Získal jsem docela zajímavé "starodávné" fotky renezančního jádra Slavonic, jen je šoupnout do kroniky :-))

Asi kilometr od Slavonic směrem na Novou Bystřici a Maříž je docela fádní křižovatka, kterou vždy na podzim ozvláštní zrzavá hříva jedné břízky. Stál jsem na ní promrzlý jako rampouch na báni, a zrovna se rozhodoval, jestli mám svou disharmonicky vrzající kostru ještě rozhýbat do Maříže, abych se podíval na tamnější barevnou keramiku, nebo jestli se mám už vrátit do teplého pokoje slavonického hotelu Arkáda. Nakonec jsem nešel ani tam, ani tam, protože mě popadl fotografický amok. Nafotil jsem křižovatku více způsoby a z několika různých stran a do Slavonic jsem odjel o hodinu později autobusem, jehož řidič mi ze zvědavosti zastavil. Moc se divil, co tam fotím. Ani jsem se mu to nepokoušel vysvětlit, nepochopil by to. Ta křižovatka pro něj byla neviditelná.

K severním hradbám Pražského hradu, které jej oddělují od Jeleního příkopu, je přilepena rampa, na níž se turisté rádi procházejí. Je propojena s malým dvorem, na který se vejde právě jen těch šest bíle natřených laviček, betonovým schodištěm s kovovým zábradlím. Seděl jsem na jedné z laviček a pozoroval teleobjektivem 270 mm a objektivem 50 mm turistický ruch na tomto schodišti.

Vlastně jsem nejdříve zpozoroval její nohy, jak vykukují za schodištěm. To by mohla být zajímavá fotka. Nasadil jsem teleobjektiv a nohy několikrát vyfotil, srčené, přehozené, natažené. Najednou se ta dívka naklonila a vlasy, které jí spadly v kaskádě přes pravé ucho jí krásně prosvětlilo šikmé slunko, které se ještě na chvilku probojovalo na zastrčený dvůr Pražského hradu. Tak to je krátký příběh nejhezčí fotky, jakou jsem toho léta vyfotil.

Rusové mají na Olšanských hřbitovech bohatou tradici. Leží tu a mají památník carští důstojníci, kteří v Praze zemřeli r. 1813 po napoleonských bitvách u Drážďan a Kulmu. Je tu pravoslavný kostel Uspěnija Božijej Matěri (Nanebevzetí Matky Boží), který si tu postavili Rusové, kteří se usadili v Praze po r. 1917 (po té velké revoluci, která se nekonala v říjnu), je tu čestné pohřebiště českých legionářů působících mj. v Rusku a nakonec také pomalu mechem zarůstající čestné pohřebiště padlých sovětských vojáků, kteří padli v Praze v roce 1945 nebo tu později zemřeli na následky zranění.

Význam cizích slov si někdy člověk uvědomí na neobvyklých místech. Mě se to stalo právě u těch rudoarmějců.

Našel jsem tam jednoho generála (leží pod obrovskou hvězdou vysypanou čerstvou antukou), dva podplukovníky, po jednom majorovi, kapitánovi, poručíkovi (lejtnant) a podporučíkovi (mladšij lejtnant), jednoho inženýra-kapitána (inženěr-kapitan), tri nadporučíky (staršij lejtnant), z toho jednoho gardového (gvardij s. l.), jednoho svobodníka (efrejtor - že by frajtr?), půl hrstky seržantů, hrstku staršinů, jednoho partyzána a jednoho syna majora (jako Kapitanskaja dočka + 1). Všichni ostatní, a těch jsou tu stovky, mají přiznanou hodnost "radovoj", tj. "řadový, jeden z řady", česky voják bez hodnosti, vojín.

Když jsem tam odtud odcházel, měl jsem neodbytný pocit, že teď už přesně vím, co to ve stalinské ruštině znamená "radovoj". Dost možná nejen ve stalinské.