Předkládám slibované otázky k dikuzi o moderování na PE. Soustředil jsem se více méně jen na vymezení otázek, pokud možno bez komentářů. Na případné nejasnosti mě, prosím, upozorněte, když tak je vysvětlím.A.JAK ZÍSKAT NOVÉ MODERÁTORY resp. JAK ŘEŠIT NEDOSTATEK MODERÁTORŮMožné předměty diskuze:Koho k moderování přizvat -- zkušenější místní autory? -- zkušenější fotografy z venku? -- někoho dalšího - koho?Kde získat...
Uveřejňuji tu dva příspěvky na toto téma. První v obecné poloze shrnuje moje moderátorské zkušenosti. Je delší a pokud se vám nechce ho číst, přeskočte rovnou ke druhému, který obsahuje prvotní návrhy k tomu, jak na PE podmínky pro moderování zlepšit:PRVNÍ PŘÍSPĚVEK - OBECNÉ ZKUŠENOSTI Z MODEROVÁNÍ NA PEAsi před třemi měsíci jsem se stal moderátorem kategorie "Obloha". Od J....
Je mým hloupým zvykem, že když přemýšlím o nějakém problému, uvažuji o věci v širších souvislostech. K tomu mě donutilo i přemýšlení o moderování na PE, tedy k tomu, abych se zamyslel na možnými změnami PE a jeho dalším možným vývojem. Výsledky úvah, zatím bez kapitoly o moderování, kterou sem vložím později, vám předkládám. Je to zatím ještě dost neučesané...
Od půlnoci probíhá přepojování na stálý server. FTP bude ještě asi den nebo dva směřovat na původní dočasný server, tak tam radši nic neukládejte, ať to neztratíte.
Poprvé a naposledy jsem Evil Dancers fotil před dvěma lety. Zajímalo mě, jak za tu doby vyspěli, kam pokročili. Představení "Obludárium" bylo zajímavé, pěkné, místy strhující. Zafotil jsem si, z představení mám 500 fotek :-))
Klíčová slova: letiště,Praha,Ruzyně,světlo a stín,letadlo,stromy,vozíky,opuštěný,sníh
Na letišti jsem měl schůzku s jedním fotografem z Lounska. Jel na letiště pěkně dlouho, protože byla zima s velkým Z a musel se cestou tím sněhem prokopávat. Dali jsme si kávu, pěkně si popovídali a pak jsem šel fotit. Vykouklo slunko a najednou bylo jedno, jestli fotím barevně nebo ČB, v protisvětle to vycházelo stejně. Tedy stejně smutně. Nejsmutnější byla ta Fischerova letadla, co už tam stojí rok a nikdo je nechec.
Jen vozíky v řadě se vyplatilo fotit v barvě, kvůli těm hezkým reklamám.
Čtvrtý, a dá seříci, že už tradiční ples Taverny proběhl opět v únorovém termínu v hostivařské sokolovně. Měl tentokrát trochu menší účast, ale o to lépe si tanečníci a tanečnice zatancovali. Z fotografova hlediska - bídné světlo si vynutilo dlouhé expoziční časy a na fotkách je to vidět.
Klíčová slova: Jizerské hory,Libverda,lázně,panoptikum lidu libverdského
Kolonáda je srdcem lázní Libverda. Kamkoliv tam jdete, musíte přes ní jednou či dvakrát přejít. Právě teď (v září 2009) probíhá stavební rekontrukce, která své díry do země zakrývá pomalovanými bílými plachtami.
Seděl jsem tam na lavičce a odpočíval po intenzivní túře nebo kůře, už nevím. Foukal laskavý větřík. Ovíval mě jako vějíř. Slunko se opíralo do potěmkinovských plachet. Tím se postaralo o zadní projekci. Lázeňští hosté se šourali sem a tam a ani netušili, že figurují jako exponáty v panoptiku lidu libverdského.
Libverdská kolonáda má už nejlepší roky za sebou. Přesto, v šikmém světle zapadajícího slunce, má něco do sebe. Lze tam vidět netušené stíny a lomy světla v tabulích zrnitého skla. Lidé, kteří jí procházejí, si toho většinou ani nevšimnou, ale fotograf, ten by měl.
Klíčová slova: infrafotografie,Slavonice,histrorické jádro,náměstí,hřbitov,kostel,staré město
Ranní teploty v kraji, kterému se také říká česká Sibiř (není jediný, kterému se takto přezdívá) dělaly té Sibiři čest, ačkoliv byl teprve říjen. Ani odpoledne to nebylo lepší. Ještě k tomu se obloha zatáhla takovým tím šedivým nic, které fotografové nemají vůbec rádi - prostě ztracený den. Donutil jsem se jít ven a zkusil jsem fotit s dlouhými expozičními časy skrze infračervené filtry, které do foťáku propouštějí jen tepelné paprsky. Získal jsem docela zajímavé "starodávné" fotky renezančního jádra Slavonic, jen je šoupnout do kroniky :-))
Asi kilometr od Slavonic směrem na Novou Bystřici a Maříž je docela fádní křižovatka, kterou vždy na podzim ozvláštní zrzavá hříva jedné břízky. Stál jsem na ní promrzlý jako rampouch na báni, a zrovna se rozhodoval, jestli mám svou disharmonicky vrzající kostru ještě rozhýbat do Maříže, abych se podíval na tamnější barevnou keramiku, nebo jestli se mám už vrátit do teplého pokoje slavonického hotelu Arkáda. Nakonec jsem nešel ani tam, ani tam, protože mě popadl fotografický amok. Nafotil jsem křižovatku více způsoby a z několika různých stran a do Slavonic jsem odjel o hodinu později autobusem, jehož řidič mi ze zvědavosti zastavil. Moc se divil, co tam fotím. Ani jsem se mu to nepokoušel vysvětlit, nepochopil by to. Ta křižovatka pro něj byla neviditelná.
K severním hradbám Pražského hradu, které jej oddělují od Jeleního příkopu, je přilepena rampa, na níž se turisté rádi procházejí. Je propojena s malým dvorem, na který se vejde právě jen těch šest bíle natřených laviček, betonovým schodištěm s kovovým zábradlím. Seděl jsem na jedné z laviček a pozoroval teleobjektivem 270 mm a objektivem 50 mm turistický ruch na tomto schodišti.
Vlastně jsem nejdříve zpozoroval její nohy, jak vykukují za schodištěm. To by mohla být zajímavá fotka. Nasadil jsem teleobjektiv a nohy několikrát vyfotil, srčené, přehozené, natažené. Najednou se ta dívka naklonila a vlasy, které jí spadly v kaskádě přes pravé ucho jí krásně prosvětlilo šikmé slunko, které se ještě na chvilku probojovalo na zastrčený dvůr Pražského hradu. Tak to je krátký příběh nejhezčí fotky, jakou jsem toho léta vyfotil.
Rusové mají na Olšanských hřbitovech bohatou tradici. Leží tu a mají památník carští důstojníci, kteří v Praze zemřeli r. 1813 po napoleonských bitvách u Drážďan a Kulmu. Je tu pravoslavný kostel Uspěnija Božijej Matěri (Nanebevzetí Matky Boží), který si tu postavili Rusové, kteří se usadili v Praze po r. 1917 (po té velké revoluci, která se nekonala v říjnu), je tu čestné pohřebiště českých legionářů působících mj. v Rusku a nakonec také pomalu mechem zarůstající čestné pohřebiště padlých sovětských vojáků, kteří padli v Praze v roce 1945 nebo tu později zemřeli na následky zranění.
Význam cizích slov si někdy člověk uvědomí na neobvyklých místech. Mě se to stalo právě u těch rudoarmějců.
Našel jsem tam jednoho generála (leží pod obrovskou hvězdou vysypanou čerstvou antukou), dva podplukovníky, po jednom majorovi, kapitánovi, poručíkovi (lejtnant) a podporučíkovi (mladšij lejtnant), jednoho inženýra-kapitána (inženěr-kapitan), tri nadporučíky (staršij lejtnant), z toho jednoho gardového (gvardij s. l.), jednoho svobodníka (efrejtor - že by frajtr?), půl hrstky seržantů, hrstku staršinů, jednoho partyzána a jednoho syna majora (jako Kapitanskaja dočka + 1). Všichni ostatní, a těch jsou tu stovky, mají přiznanou hodnost "radovoj", tj. "řadový, jeden z řady", česky voják bez hodnosti, vojín.
Když jsem tam odtud odcházel, měl jsem neodbytný pocit, že teď už přesně vím, co to ve stalinské ruštině znamená "radovoj". Dost možná nejen ve stalinské.